Mateřská znaménka

Arnon Grunberg je jedním z nejvýraznějších a nejplodnějších nizozemských spisovatelů. Pohybuje se na hranici tragédie a grotesky – a jeho hrdinové mají s autorem tolik společných rysů, že se čtenář nemůže ubránit a vnímá je jako autobiografické. Mateřská znaménka v sobě všechny tyto tendence spojují, navíc působí ze všech jeho románů nejvážněji, nejsmutněji, nejopravdověji. Snad proto, že se s jeho pomocí Grunberg vyrovnává s nedávnou smrtí své matky. Milující, dominantní, despotické; prostě vtěleného klišé o židovských matkách. V celém jeho díle nalézáme její stopy a tu nejvýraznější právě zde.

Otto Kadoke, rozvedený bezdětný čtyřicátník, se zabývá prevencí sebevražd. Pracuje v krizovém centru a vyjíždí k lidem, kteří by mohli být nebezpeční sobě nebo okolí. Navrhuje, jak jim pomoci, rozhoduje o hospitalizaci. Je často jedinou hradbou, která dělí pacienty od smrti. Působí jistě a umí být okouzlující, jeho sebevědomí však náhle dostává trhliny. Špatně vyhodnotí stav pacienta, který poté spáchá sebevraždu, a v náhlé touze po kontaktu pak téměř znásilní nepálskou pečovatelku své staré matky. To mu vynese nejen nakládačku od jejího přítele, ale i nutnost nastěhovat se zpět do rodného domu – a o matku, která skrývá pro čtenáře skutečně nečekané překvapení, začít pečovat. Což znamená, že musí každodenně bránit i její smrti, neboť matka už nemá vůli k životu.

Ale stačí k němu pouze vzdorování smrti? Není Kadokeho problém právě v tom, že žít pro něj znamená neumírat?…