Bomba funk

Jako upoutávka zní shrnutí děje románového debutu Karla Veselého náramně. Na podzim 1988 zaúkoluje prezident Husák mladého organizátora, aby založil funkovou superkapelu Funky Leninz, která vrátí lidem extatické revoluční pocity a znovu nakopne radostné budování. Uskupení, v němž vedle rutinéra a donašeče Felixe Slováčka na kytaru hraje Antonín Panenka a s mikrofonem poskakuje Lubomír Štrougal, postupně ovládne vkus mladé generace. Jenže idealista Husák a jeho chráněnci čelí přesile intrikána Jakeše, který je odhodlán změny potlačit…

Oněch tři sta stránek pochopitelně už tak bombastických není. Autor pojal příběh jako románovou verzi funku: má působit excentricky a energicky, má sršet nápady, jež se rodí z emocí a pocitů, ne z kalkulu. Jsou-li ale k dispozici jen slova, excentričnost se poté, co ony nápady dojdou, vytváří hlavně stylem vyprávění. A ten roubuje funkovou tvořivost na budovatelskou kulturu padesátých let: chlapi v kapele se oslovují soudruhu, vypravěč a jeho dívka jsou čistí jak lilie. Vše je buď bílé, nebo černé, od jednoho k druhému pólu se skáče bez přípravy. Milá vypravěče zradí, když podlehne Štrougalovi, z hudebních idolů se šmahem stanou ztracenci.

Proč celek nezní, aby člověk jásal? Jako by se autor styděl rozvíjet příběh ze surovin tak bizarních, jak si je nachystal. A zároveň chtěl víc než grotesku – románový esej o ideálu revoluce, s nímž si populární hudba od rocku šedesátých let po hip hop let devadesátých pohrávala. Esej o vlivu hudby na…