Všichni chtějí flow

V pomyslné soutěži o nejoblíbenější stav mysli a těla se pravidelně umisťuje na stupíncích vítězů. Konkuruje mu snad jen orgasmus (jenže ten netrvá moc dlouho) nebo nirvána (kterou ovšem málokdo zažil). Mentální rozpoložení pojmenované psychologem Chicagské univerzity zhruba před čtyřiceti lety jako stav „flow“ (plynutí, proud) prožívá dnes zlatou éru. Zkoumají ho neurovědci, vyučují sportovní trenéři, přísahají na něj lektoři osobního rozvoje. The New York Times přinesly minulý týden fascinující reportáž z prvního „flow kempu“, kde se zájemci za tučný vstupní poplatek (pět tisíc dolarů) zdokonalují v umění si tento stav sami navodit. My vám teď základní lekci poskytneme zdarma.

Z průzkumů vychází, že jen dvanáct procent lidí tenhle stav nikdy nezažilo, dvacet tři procent jej zakouší často, zbytek je někde mezi. Je pravděpodobné, že když takový Jaromír Jágr kličkuje k brance soupeře nebo Eric Clapton sóluje na kytaru, onen vnitřní prožitek má ještě trochu větší grády. Ale princip je pořád stejný: flow přichází tehdy, když se maximálně soustředěni zcela ztratíte v činnosti balancující na hraně vašich vlastních schopností. A výsledkem je nejen mimořádný výkon, ale i jistá blaženost. To můžete klidně zažít, když hrajete se sousedem ping-pong.

Svým vlastním jazykem plynutí líčí staré duchovní texty, novodobým objevitelem, který dal fenoménu jméno, je pak původem maďarský psycholog Mihaly Csikszentmihalyi (mimochodem, máme jisté tušení, že flow se dá navodit už pouhým…