Připraveni na všechno
Jak se žije s dospělým dítětem, které nemůže komunikovat
Bylo to deset nejpříšernějších dní našeho života. Každý jsme brečeli v jiném koutě baráku,“ vzpomínají manželé Hana a Zdeněk Krejčovi na dobu, kdy jejich pětadvacetiletý syn Vojtěch, autista s těžkou mentální retardací, skončil na psychiatrickém oddělení. Už druhý rok tráví s rodiči jen víkendy, během týdne je v ústavu. A přestože jsou všichni zvyklí na jeho problémové chování, tentokrát byli naprosto bezradní. To, co Vojta dělá občas – křičí, je agresivní na ošetřovatele a jiné klienty ústavu –, najednou dělal téměř bez ustání.
Vojtovo několik týdnů trvající nesnesitelné chování nakonec skončilo převozem na psychiatrii. Rodiče souhlasili v naději, že lékaři rozluští, co se jejich synovi děje. Žádné luštění se ale nekonalo a Krejčovi začali být vyděšení. Vojta, nadopovaný medikamenty a uvězněný v síťovém lůžku křičel pořád, pokud zrovna na chvíli neusnul únavou. „Desátý den ráno jsem najednou věděla, že dál nemůžu, že už tam Vojtu nenechám ani hodinu,“ vypráví Hana Krejčová. „Vzbudila jsem manžela: Jestli nechceš, abych na psychiatrii skončila taky, okamžitě pro něj jedeme.“ V tu chvíli jí zároveň došlo, že tady jí žádná psychiatrie nepomůže – na to, co se s Vojtou děje, bude muset přijít sama. Spolehla se tedy na mateřskou intuici: syn obvykle křičí, když ho něco bolí. A byla to trefa. Vyšetření ukázalo, že Vojtu týdny strašlivě bolely zuby.
Lidí s poruchou autistického spektra žije v Česku zhruba sto padesát tisíc. Mnozí z nich jsou nadprůměrně bystří, roztomilí – a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu