Je to na vás

Stálo to čekání za to?“ ptala se většina médií letos v květnu, v době globální premiéry třetí řady seriálu Davida Lynche a Marka Frosta Twin Peaks: Návrat. Už po prvním dílu z produkce americké kabelové stanice Showtime bylo zřejmé to, co se potvrdilo o sedmnáct epizod později na začátku září, kdy seriál skončil.  Že je to špatně položená otázka. Smysluplnější je ptát se na něco jiného: jak je možné, že televizní systém vstřebal tak ikonoklastického umělce, jako je Lynch? A co z toho může vzejít?

Samé podivnosti

Kdo sleduje tvorbu Davida Lynche posledních patnácti let – od Mulholland Drive z roku 2001 –, musel tušit, že seriál Twin Peaks nebude nostalgický návrat do oblíbeného městečka se „sakra dobrým kafem“, který by lechtal vzpomínky a posiloval pocit spiklenecké soudržnosti fanoušků. Natěšená otázka z úvodu ovšem nastavuje právě takový typ očekávání.

Původní Twin Peaks způsobil na začátku devadesátých let senzaci, protože stavěl na hlavu zavedenou představu, jak má vypadat seriál. Postupně se ale stal v populární paměti nostalgickým kýčem s třešňovými koláči, trpaslíkem a červenými závěsy. Jeho pokračování pak příslibem sdíleného vtipu i fantaskního světa, do něhož je možné se vlamovat pomocí zvláštních kódů. Příslibem návratu starých známých, jejichž výstřednost bude zábavná.

Tvůrci přitom zjevně neměli ambice takový příslib naplnit. „Seriál nemá rytmus a sílu, díky nimž původní Twin Peaks fungoval,“ shrnul…