Dopis z Bruselu

Dneska vaří Roberta. Uleví se mi, když otevřu lednici a vidím, že v ní ani při nejlepším není nic, z čeho by mohla vzniknout večeře. Včera jsem u ní na internetu objednala sicilské menu a jsem zvědavá, čím překvapí. Mám štěstí, protože Robertu Lavore mi rozbíhající on-line služba našla asi 200 metrů ode mě, takže „Menu odvedle“ splnilo své základní parametry.

Zvoním, otevírá sympatická mladá Italka. Trochu nervózní, má premiéru. Vypráví mi, jak přišli s přítelem ze Sicílie asi před půl rokem, on je celé dny v práci a tahle Sicilanka tělem i duší tráví dlouhé dny v maličkém stinném studeném bytě. Na Sicílii byla zvyklá vařit s matkou a babičkou pro dvacetičlennou rodinu. Dnes má udělat napoprvé šest porcí a chystá je od rána. Obřadně před mýma očima opéká z obou stran voňavou bruschettu s paprikami jako předkrm, vysvětluje mi, co všechno dala do omáčky na těstoviny, kterou připravila už dopoledne. Oceňuju, že slaná ricotta na posypání došla v balíku od rodičů až ze Sicílie, prý se v Bruselu koupit nedá. Zvoní další zákazník: Marco – Ital z Říma – nebo spíš momentálně ze stejné ulice v Bruselu. I on má s „Menu Next Door“ premiéru. Je rád, že kamarádovi nabídne domácí kuchyni. Je poctivá, říkám si, když polykám penne s omáčkou z lilků. Čekala jsem obyčejné těstoviny, ale tyhle mají svůj příběh ze Sicílie.

Co si dát příště? Po Bruselu už sice vaří skoro dva tisíce kuchařů, každý z nich ale tak jednou týdně, takže mít v docházkové vzdálenosti na každý den jednoho je zatím…