Konec povinným sukním v Západní Austrálii
Stereotyp děvčátek v sukýnkách s aktovkou bude aspoň v Západní Austrálii brzy minulostí. List The New York Times píše, že dívky v tomto australském státě dostanou na výběr, jestli chtějí jako součást školní uniformy nosit sukni, nebo kalhoty.
Ve všech australských státech proti sobě v kalhotové debatě stojí dva argumenty: tradice sukní a šatů jakožto standardní a povinné školní uniformy versus „ukáznění těla“ a nemožnost volby, co si vzít na sebe, ani když je zima. Zlomovým bodem v Západní Austrálii byl dopis jedenáctileté Sofie Mergler, které natolik vadilo, že jí sukně komplikovala hraní fotbalu o přestávkách, až se rozhodla napsat o tom ministryni.
Mimo jiné jí popisovala, že když si hrála na prolézačkách, učitelky jim prý vysvětlovaly, že to se v sukních nesluší. „Myslím, že je vážně nefér, že mí bráškové měli dovoleno nosit kraťasy a já jsem po celou základní školu mohla mít kalhoty jenom na tělocvik,“ napsala. „Opravdu ráda kopu do míče, hraju netball (hra podobná baseballu – pozn. red.) a dělám stojky, když mám přestávku nebo pauzu na oběd. A dělat tyhle věci v sukni je fakt otravné,“ stojí v dopise, jenž nakonec inicioval změnu v Západní Austrálii.
Její matku Amandu Mergler to inspirovalo k založení organizace Girls’ Uniform Agenda, jež lobbovala za větší variabilitu dívčích školních uniforem – a výsledkem je nakonec nové nařízení pro západoaustralské státní školy. Sofie prý skákala radostí, když se o něm dozvěděla; její matka si myslí, že je to dobrá ukázka toho, co může změnit jeden člověk.
Přesná čísla, kolik škol v Austrálii stále zakazuje dívkám nosit kalhoty, neexistují. Girls’ Uniform Agenda ještě nedokončila sběr dat. Z informací, které zatím má, však odhaduje, že 70 procent státních škol a téměř všechny soukromé školy v Brisbane, třetím největším australském městě, povolují dívkám jako součást školní uniformy pouze sukně. A tato čísla jsou zřejmě podobná po celé zemi.
V roce 2010 skupina australských vědců zkoumala vliv školních uniforem na fyzickou aktivitu dětí. A u děvčat zjistili značný nárůst fyzické aktivity o přestávkách, když přes den nosily sportovní školní uniformu, jejíž součástí jsou kalhoty, nikoli sukně. Lauren Rosewarne z Melbournské univerzity v rozhovoru pro australskou pobočku ABC News upozornila, že se Austrálie dlouhodobě snaží podporovat fyzickou aktivitu dívek – a dodává, že „jim musíme umožnit, aby to dělaly v pohodlí“. Nicméně ve všech ostatních státech Australského společenství zatím zůstává na rozhodnutí školy, zda budou moci dívky nosit kalhoty, nebo ne.
Česko je nejlepší místo na světě, kam se vydat za prací
Společnost Expat Insider již čtvrtým rokem sestavuje pozoruhodný žebříček zemí podle toho, jak je vidí lidé, kteří v nich pracují a žijí jako cizinci (tzv. expats). Není to úplně vědecký pohled. V podstatě je to svět, jak se jeví té rozpohybovanější a neposednější části lidstva, která je ochotna a schopna zvednout se a část života prožít v zahraničí. Na druhou stranu se ale nejedná o úplně libovolnou hitparádu.
Expat Insider je sítí sdružující 2,8 milionu lidí žijících v zahraničí, dotazuje se 13 tisíc globalizovaných nomádů ze 166 zemí a klade jim propracovaný systém otázek, jež pokrývají všechny možné stránky života od pracovních podmínek přes příjmy, životní styl a rodinný život až po ekologii. Výsledky jsou někdy hodně nečekané, globální praktici zjevně vidí svět jinak než běžné žebříčky rozvoje sestavované ctihodnými nadnárodními organizacemi. Ale abychom příliš nenapínali, Česko si vede velmi dobře, vloni jsme byli na desátém místě a letos jsme se o jednu příčku sesunuli, nicméně držíme si tedy pěknou jedenáctou pozici hned za prosluněným Španělskem.
Čtenář může být překvapen: obvyklá baterie severských zemí nikde v dohledu a Bahrajn nebo Kostariku by jako vysněné místo k životu a práci možná tipoval málokdo. Na druhé straně, jak moc se naše názory opírají o praktické zkušenosti? Autor menu (Jiří Sobota – pozn. red.), který také tráví část života mimo rodnou hroudu, například z vlastní zkušenosti naprosto chápe, proč je z pohledu cizinců Brazílie se svou ekonomickou krizí, supernebezpečnými ulicemi a mizerným vzdělávacím systémem na chvostu, ale nad umístěním Mexika, které zná mnohem povrchněji, mu zůstává rozum stát. Možná tedy bude lepší se podívat na to, co se všem těm cizincům tolik líbí na Česku.
Pracující cizince – v žádném případě se nejedná o uprchlíky či azylanty, bavíme se o legální migraci spíše lépe postavených lidí – zjevně zcela uchvátily pracovní podmínky v Česku. V tomto konkrétním žebříčku jsme dokonce úplně nejlepší na světě. Cizinci si pochvalují mix práce a volného času. Jsou spokojení s pracovními podmínkami a atmosférou na pracovišti, ekonomika šlape, práci není problém najít a plat je odpovídající vzhledem k životním nákladům v zemi. Česko je opravdu v loňském roce hodnoceno jako nejlepší místo na světě, kam se vydat za prací.
Tím ale nadšení nekončí. Cizincům se líbí možnosti využití volného času, jsou spokojeni s tím, co se nabízí jejich dětem a jak se děti mohou volně a samostatně pohybovat. K tomu je třeba připočítat dostupnou zdravotní péči a hustou dopravní síť. Z průzkumu vycházíme jako země pohodářů, kteří nejsou úplní workoholici, ale dobře se s nimi pracuje, a mírných požitkářů, kteří si kolem sebe vytvořili síť tisíce a jednoho způsobu, jak vesele a celkem dostupně trávit volný čas. Vyčítána je nám jistá uzavřenost a chlad, pro cizince je prý těžké navazovat přátelství. A pak samozřejmě jazyk: čeština se jeví jako příliš obtížná a se znalostí jazyků to není slavné.
Ještě jednou si připomeňme, že tohle je celkem specifický pohled z bubliny spíše úspěšných globálních harcovníků a jistě se bude hodně rozcházet s optikou usedlých obyvatel vesnic na Bruntálsku, ale zajímavost rozhodně nepostrádá. Cizinci celkem neomylně vypichují dobré stránky Česka, jež si v běžném každodenním životě příliš neuvědomujeme; jsme na ně tak zvyklí, že je považujeme jaksi za samozřejmé. Opak je však pravdou: prostupnost a svoboda českého veřejného prostoru, relativní bohatství v poměru k cenám, bezpečí ulic a nebývale aktivní přístup Čechů k volnému času je něco, o čem si třeba právě Brazilci po návratu z výletu do Evropy vyprávějí ještě týdny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].