Dny mého života. Vzpomínky na gulag

V tuzemsku vydaná literatura o gulagu je bohatší o titul prostějovské rodačky Heleny Frischerové (1906–1984) Dny mého života. Osud této ženy inspiroval jejího přítele, spisovatele Jiřího Weila k napsání románu Moskva-hranice. Vyšel v roce 1937, kdy byla Frischerová zatčena – stejně jako její manžel, technický pracovník Abraham Frischer, s nímž odešla do SSSR a jenž v Moskvě pomáhal budovat metro. Stalo se tak v rámci Velkého teroru, kdy Stalin účtoval s dalšími a dalšími společenskými skupinami a cizinci byli z podstaty věci podezřelí.  Okolnosti jejich osudu objasňuje mimořádně zevrubný doslov Aleny Machoninové. Frischer byl v lednu 1938 popraven, aniž ta zpráva k Heleně během jejího věznění došla. Frischerová se z gulagu vrátila po deseti letech, zůstala v SSSR a do Československa se nikdy nepodívala. Po přemlouvání přítelkyň-spisovatelek ještě před rokem 1956 sedla a začala v ruštině (již nikdy neovládla virtuózně) psát vzpomínky na to, co zažila. Úplného vydání se dočkaly až roku 2014 a z něho vychází nynější česká edice.

Memoáry lze hodnotit několikerým způsobem. Literárně nepatří k vrcholům gulagovských svědectví. Autorka popisuje každodennost bez ambicí kompozičních, a vůbec uměleckých; sice „fabulačně“ mění jména jí blízkých vězňů, ale to s ohledem na bezpečnost dotyčných. Upřít jí však nelze přirozenou či spíše kulturně poučenou schopnost vylíčit situaci nebo osobní rozpoložení. Jak lze vyrozumět ze zmínek v knize, léčba z okouzlení bolševismem…