Tam, kde mají zadarmo včelku Máju

Naši sousedé jsou na vrcholu sil. Mzdy a rozpočtové přebytky setrvale rostou a nezaměstnanost klesá. Němci odolávají nacionalistickým silám, které loni v podobě Donalda Trumpa a brexitu otřásly anglosaskými státy. Vyhýbají se finančním krizím. Nepanikaří z teroru. Nebojí se uprchlíků.

Objektivní data a průzkumy veřejného mínění jednoznačně sdělují, že Německo prochází skvělým obdobím svých dějin. Jaké to tedy je být v kůži premianta globalizace? Užívají si Němci svůj úspěch? A co vidí na té nevýrazné ženě v kostýmku, kterou si pravděpodobně počtvrté za sebou zvolí kancléřkou?

Za odpověďmi na tyto otázky jsme vyrazili do toho nejprůměrnějšího Německa, jaké existuje.

I love Hassloch

Průměrného Němce lze s pomocí statistických ročenek dobře popsat. Má 1,5 dítěte, rodičem se poprvé stane ve 29 letech a potomkům dává momentálně nejčastěji jméno Sophia či Maxmilian. Sedm hodin a minutu denně pracuje a 8,5 hodiny spí. Hodinu stráví dojížděním z práce, dvě a půl hodiny sedí u televize, hodinu a devět minut si čte. Vydělá průměrně 3147 eur čistého. Ročně sní 87 kil masa, hlavně vepřového. Za bydlení a energie vydá průměrná domácnost měsíčně 850 eur, za jídlo a pití 285 eur, z toho 18 eur za sladkosti a čokoládu.

To je poměrně přesný obrázek. Kde ale takový průměrný Němec žije? „Jeďte do Hasslochu!“ doporučuje při konzultaci Thomas Petersen, sociolog z předního demoskopického institutu v Allensbachu. „Když marketingová agentura GfK před 30 lety hledala to nejobyčejnější Německo, tak ho tam našla.“ V Hasslochu? Počet obyvatel, jejich kupní síla, složení podle věku, vzdělání, sociálních vrstev: tahle syrová data se zde nejvíc blížila celoněmeckému průměru.

Marketéři učinili z Hasslochu laboratoř. V místních supermarketech se prodává zboží, které nikde jinde není k dostání. Tři a půl tisíce testovaných domácností, tedy zhruba polovina obyvatel, má čipové kartičky, které přesně zaznamenávají jejich nákupy. Když doma sledují televizi, tak vidí odlišnou reklamu než diváci toho samého pořadu v jiných obcích – výzkumníci GfK jim do vysílání pouštějí spoty k testovaným výrobkům. Pokud se nový salám, příchuť zmrzliny nebo prací prášek mezi místními prosadí, tak je koncerny začnou prodávat všude v Německu. Zpravidla s úspěchem.

Jestli tedy existuje nějaké miniaturní Německo, tak leží v Hasslochu. V placaté krajině necelých 40 kilometrů od Rýna a s kopečky Falce na obzoru.

Zdálky je vidět kostelní věž, podél silnice stojí pár větrných elektráren – ostatně jak jinak v Německu. Následuje kruhový objezd a první billboard s tváří Angely Merkel a ústředním sloganem její letošní kampaně: „Za zemi, ve které dobře a rádi žijeme.“ Jen nějakých 15 procent Němců žije v Hamburku, Mnichově, Frankfurtu a dalších metropolích, kam vesměs před volbami vyrážejí novináři. Srdce země leží i v roce 2017 na maloměstě, které je dopravně dokonale propojené s většími městy.

Hassloch má 21 tisíc obyvatel. Pár místních ještě pracuje na falckých vinicích. Nejvíce zaměstnanců pendluje 20 minut do Ludwigshafenu do chemičky BASF. Špičkově vzdělaní akademici dojíždějí po dálnici nebo vlakem do univerzitních měst Mannheimu, Kaiserslauternu nebo Heidelbergu. Přímo v obci dává práci před 133 lety založený rodinný podnik vyrábějící sudy pro dopravu chemikálií a továrna, kde byla počátkem osmdesátých let vyrobena první půllitrová plechovka na pivo. Hned za městem prosperuje Holiday Park, zábavní park s horskými drahami a kolotoči, kde se atrakce točí kolem včelky Máji, Vilíka a Hopa. Obec při jeho založení domluvila svým obyvatelům vstup zdarma.

Ulice Hasslochu se podobají jedna druhé. V řadách stojí dvoupatrové domky se sedlovou střechou, jejich omítka je bílá, béžová, jemně žlutá. Výraznější barvy se nenosí, všechny omítky jsou pochopitelně upravené. Před domky je většinou malá zahrádka, někdy s pečlivě sestřihaným živým plotem, jindy s keři.

Všude je čisto a prázdno. Každou půlminutu projede auto, občas kolem nás šlape na kole štíhlá starší dáma. Jedna známka extravagantního stylu je však při první procházce k vidění: zářivě červené tenisky na nohou hned několika afrických uprchlíků. Míří k náměstí, kde je zdarma wi-fi a oni odtamtud komunikují s přáteli na vzdálených kontinentech nebo v jiných německých maloměstech. V Hasslochu žije 217 uprchlíků ze 17 zemí, tvoří tedy o něco přes jedno procento obyvatel – i to je prakticky stejné jako v celém Německu.

Hassloch má 13 pizzerií, ty ale jsou většinou bez hostů a slouží předně k rozvozu jídla do domácností. „Dělaj bunga bunga,“ odpovídá turecký pekař z jedné pizzerie na otázku, kde všichni ti místní jsou, a bůh ví proč použije název proslulých erotických večírků u Silvia Berlusconiho. Ještě není ani osm hodin večer, ulice jak řečeno liduprázdné, světla v bytech vesměs zhasnutá, hospody nikde. „Bunga bunga“ taky není tím, čím se zdá být.

Život je spolek

Sraz s Gerhardem Liedym máme v osm večer, a protože jsme v Německu, tak se pintlich pět minut před osmou scházíme na parkovišti. „Večery trávíme hlavně ve spolcích. Právě jedu z tenisového klubu. Je tam malý bar,“ říká šedesátník, který nám byl na radnici doporučen coby expert na místní sport, když má vysvětlit prázdnotu svého města. Vystupuje z menšího bavoráku a společně vcházíme do sportovní haly TSG Hassloch. Vevnitř právě probíhá trénink mladých házenkářů. Pan Liedy v ruce drží vytištěný text o Respektu z německé Wikipedie: „V dnešní době nikdy nevíte. Je spousta médií, kterým neleží na srdci informování. Proto jsem si ověřil, s kým mluvím.“

Setkání nečekaně odloupne první slupku života na německém maloměstě. „Máme tu v Hasslochu 30 sportovních oddílů, třeba hned tři fotbalové týmy. Sport je základ, přes něj se místní poznají a popovídají si,“ povídá Liedy. „Vlastně ne, úplným základem je dobrovolná práce, na které to všechno stojí.“

V jím vedeném sportovním oddílu mohou děti i dospělí dělat přes tucet sportů a na jejich přípravu dohlíží stovka dobrovolných trenérů. Trenér závodního oddílu bere symbolická tři eura na hodinu, další dobrovolníci nic. „Je nedocenitelné, když takhle v každém týdnu pár hodin pracujete. Díky tomu děti nemusí za všechno platit jako v Americe,“ říká Liedy.

Další dny potvrdí, že Hassloch je občanskými spolky prošpikovaný. Je tu namátkou spolek chovatelů králíků, spolek přátel poštovních holubů Falcká perla, spolek milovníků německých ovčáků, dva spolky na pomoc Rwandě. Jeden z nich posílá peníze vybrané třeba prodejem domácích koláčů na pravidelném sobotním trhu jedné rwandské jeptišce. Jsou tu nadace vzniklé kolem místních škol, které mezi členy a sponzory vybírají peníze na konkrétní vybavení a aktivity.

„Místní jsou často členy více spolků, já také,“ říká Gerhard Liedy. „Ale nemyslete si, v tomhle Hassloch není žádný průměr.“ To má pravdu. Hassloch má 120 spolků, to je při 21 tisících obyvatel hodně i na německé poměry. Ale současně je pravda, že dobrovolná práce a angažmá ve spolcích je páteří celé německé společnosti.

V zemi je registrováno na 600 tisíc občanských spolků a podle studií demoskopů z Allensbachu se v nějakém typu dobrovolnické práce angažuje třetina Němců. To je vysoko nad evropským průměrem. K rozmachu spolkové činnosti došlo během sedmdesátých let minulého století. Zatímco církvím, odborům nebo politickým stranám mizí členové, aktivita ve spolcích je stabilně vysoká. Naopak v poslední době vznikla spousta nových, zaměřených na integraci uprchlíků. Akademici, kteří tento fenomén zkoumají, docházejí k přesvědčivému závěru: spolky jsou školou demokracie. Podporují vzájemnou spolupráci, setkávání lidí z různých konců společnosti, schopnost řešit vnitřní spory a společně táhnout za jeden provaz.

Gerhard Liedy ale cítí problém. „Před 30 lety rodiny vyžily z jednoho platu a ženy byly v domácnosti a staraly se o děti. Dnes oba rodiče pracují a pro děti stát zakládá jesle, školky a družiny,“ popisuje proměnu společnosti. „Život je rychlejší a náročnější. Lidé mají méně času a energie, musíme dobrovolníky shánět mnohem aktivněji než dříve.“ V minulosti se zvláště často zapojovaly ženy v domácnosti nebo učitelé – ti však nyní pracují, respektive vyučují déle do odpoledne. „Bojím se, že v této modernizaci něco nedomýšlíme. A že jednoho dne dobrovolnictví vymizí a vše bude placené.“

Míra a střed

Gerhard Liedy se začal angažovat ve dvanácti. „Rodiče mi řekli, ať jdu trénovat šest až osmileté gymnasty. To by dnes už samozřejmě nešlo, kvůli předpisům. Musí vám být osmnáct, musíte být vyškolený. Život se změnil.“ To má recht. Z kdysi zemědělského Hasslochu se během let prakticky vytratila živá zvířata. A teprve od přelomu šedesátých a sedmdesátých let chodí zdejší evangelíci a katolíci do společných škol – do té doby byly přísně oddělené.

Liedy byl učitelem, 16 let i ředitelem na místní základce. A gymnastika zůstala jeho velkou vášní. Druhý den odpoledne zve do tělocvičny, kterou spolu s manželkou a otcem ve volném čase postavil. „Strávil jsem tu dvě dovolené, většinu víkendů a odpolední po práci,“ říká, když vstupujeme do haly plné žíněnek a gymnastického náčiní. „Bylo to přes dva tisíce hodin neplacené práce,“ dodává. I bezplatná práce se v Hasslochu pro pořádek počítá. Dozvídáme se například, že muži z obecního spolku, kteří právě renovovali zchátralý taneční sál na náměstí, v součtu odpracovali na 150 tisíc hodin dobrovolné brigády.

V tělocvičně pan Liedy vede tréninky mladých gymnastek. Šesti a sedmileté dívky se tu odváží udělat první salta do měkké žíněnky, točí se na hrazdě, zkoušejí prostná cvičení. Trenér a několik jeho asistentek pilují jejich styl. „Asi ti do kolenou dám betonovou injekci, aby se nekřivila,“ prohodí trenér směrem k dívce. „Dělám občas takové vtipy, víte,“ usměje se na novináře.

A je tak spokojený, jak se o obyvatelích merkelovského Německa říká? „Nemůžu si stěžovat. Mám svůj důchod, po rodičích dům, žádné dluhy. Ale taky jsem v životě pracoval,“ říká bez viditelné známky radosti ve tváři. Později ale pohovoří o zážitcích, které onu nevzrušenou spokojenost trochu dokreslí – a lecjakého tuzemského ředitele školy či důchodce asi naplní závistí. O zájezdech na Aljašku, do Chile, do Austrálie, do Namibie. „Letos jsme byli s manželkou na Islandu. Úžasné. To byla poslední evropská země, kterou jsme ještě nenavštívili.“

Něco ho přesto trápí: „Když dnes někdo poruší pravidla, tak nenásleduje trest. Řidiči zastaví i na místech, kde je značka zákazu. Nic se jim nestane, a tak se tohle porušování pravidel šíří i do jiných sfér života.“ A pak jsou ještě ty problémy spojené s integrací muslimů, o čemž ale do novin nechce mluvit.

Pan Liedy přesto nedá dopustit na svou kancléřku, ač hranice země otevřela milionu muslimů. „To bylo křesťansky správné chování,“ argumentuje. „Ona nikdy nikomu nenadává, a proto se jí lidé zastanou, jakmile se stane terčem podpásových útoků. Nejprve přemýšlí a pak jedná. Neříká nic neuváženého, co by nemohla vzít zpět a komplikovalo by to pak politická jednání. Třeba s Erdoğanem. Drží vždy míru a střed. To mám rád.“

Míra a střed. To je princip německé společnosti. Podle výzkumu Bertelsmannovy nadace se mimořádně velké procento Němců – vlastně skoro všichni – řadí k politickému středu, levému či pravému. Jednoznačně na levici nebo na pravici se přiklání výrazně méně obyvatel než v jiných zkoumaných evropských zemích. Angela Merkel tohoto uměřeného ducha země zosobňuje, oslovuje jím i liberálnější a mladší Němce.

„Budu ji volit, koho jiného? Stojí oběma nohama na zemi, to lidé cítí,“ říká Kai Hauser, čtyřicetiletý občan, hasslocku profesí programátor. „Chová se dobře, nechce se pořád hádat. To je dobrým vzorem pro ostatní.“ Hauser si dětství v Hasslochu užil: u kulečníku, při cestování vlakem do sousedních měst a hlavně na skejtu. Před deseti lety ho při četbě kalifornských webů nadchly skejty poháněné elektrickou baterií. Koupil si jeden na cesty do práce, ale pak zjistil, že je na německých silnicích zakázaný. „Párkrát jsem přesto jel, ale cesta vedla kolem školy, kde je hodně dětí. Nechtěl jsem nikoho zranit a dělat zakázanou věc. Jezdím po lesních cestách a i myslivce ten stroj zaujal. Nedělá žádný rámus.“

Hauser založil první propagační web elektroskejtů v Německu, radnice v Hasslochu mu dovolila na pozemku mezi kruhovým objezdem a továrnou na plechovky postavit dráhu, kde pořádá mezinárodní závody. Komunikuje s poslanci a s úředníky kvůli reformě dopravních předpisů. Tak aby se na elektroskateboardech mohlo legálně jezdit na ulicích. „Aut je stále více, města v Asii se topí ve smogu. V takových přístrojích je budoucnost,“ předvídá Hauser, který má též e-shop s elektroskejty. „Bude asi potřebný řidičský průkaz a každý skejt bude mít poznávací značku,“ předvídá muž, který nikdy nežil mimo Hassloch. „Copak musíte být v Berlíně, abyste něco vymyslel?“ říká.

Večerní dostaveníčko

Je opět osm hodin večer. Podlaha je z dřevěných parket, na stropě visí tři staré lustry, na parapetu se povalují busty dávno zesnulých skladatelů. Sedm žen středního věku sedí na židlích s vínově zbarveným polstrováním a v ruce drží noty. V hudební škole v Hasslochu cvičí jeden z deseti místních sborů. Nejprve zpívá píseň o „polích ze zlata“ od Stinga, pak tu složenou k jubileu královny Alžběty a pak německou klasiku – Brahmse.

Sbor se schází už devět let, vystupuje jen dvakrát ročně, a přesto píseň Abendständchen po zbytek hodiny piluje k dokonalosti. Stejně jako gymnastický trénink pana Liedyho to na návštěvu zvenčí nepůsobí zrovna jako zábava. Spíše jako týmová dřina směrovaná k dokonalému zvládnutí písně (cviku), které pak ocení jen malé místní publikum.

Po skončení hodiny sedáme do kruhu s Juttou, Marianne, Brigitte a s druhou Juttou. Dvouhodinové povídání probíhá po křivce, kterou při rozloučení dámy nazvou „typicky německou“. Nejprve jeví značný ostych mluvit otevřeně, pak přijdou stížnosti, ke konci uznání, že se mají dobře, a úplně na závěr odjezd domů na kole s bezpečnostní přilbou na hlavě.

„Obec musí šetřit, staré dluhy se někdy musí začít splácet,“ začíná debata. A jak se vás to dotýká? „Město méně dotuje hudební školu, takže za trénink zpěvu platíme více než dříve. Dcera hrála na dva nástroje, nedovedla si vybrat. Dříve jsem nad tím přimhouřila oko, teď jsem se musela podívat trochu přísněji, aby si vybrala.“ O konkrétní výši zdražení hovořit nechtějí, je třeba být korektní. Reportér má do článku napsat, že to bylo „citelné“.

„Oprava obecní silnice trvá věčnost,“ padá. Redaktor namítá, že si ničeho nevšiml a že silnice působí skoro dokonale. „Pravda, můj manžel je z bývalé Jugoslávie, a tam by ta místa našich pomalých oprav nikoho nenapadlo opravovat,“ uznává učitelka hudby. Probíhá více malých úspor na různých místech – všeho si prý jako občan ani nevšimnete. Je to kvůli uprchlíkům, o které se obce musí starat? „To ne, těch přece máme málo, jen nějakých dvě stě.“

Když je v Hasslochu řeč o uprchlících, tak vesměs padají dvě různé odpovědi – jedna je místní a druhá celostátní. Zní to zhruba následovně: „Tady u nás je vše v pořádku, ubytovali jsme je na různých místech v obci, a tak nejsou problémy, akorát nepozorujeme, že by měli moc přátel mezi místními. Ale jinde v Německu, ve městech, tam je problém, ghetta.“ Odporuje si zkušenost z běžného života a pocit nabytý při sledování médií. V jednom z obchodních domů v Hasslochu ostatně potkáváme starší manželský pár, který se bojí večer vycházet z domu, a v loňských zemských volbách zde nacionalistická Alternativa pro Německo získala 18 procent hlasů.

Oproti optimismu roku 2015 se zjevně rozšířila skepse. „Politici podceňují velké kulturní rozdíly, které se v každodenním životě projeví. Však mám zkušenost se svou jugoslávskou rodinou,“ říká učitelka hudby. „A uprchlíci mají o životě v Německu falešné představy,“ dodává jedna ze zpěvaček, která pracuje coby sekretářka v církvi a dostane se s běženci do kontaktu. Do Hasslochu před desítkami let přišli gastarbeitři z jižní Evropy a Turecka a místní oceňují, že nejlepší zelenina je u kurdského obchodníka a všechny lokály by nebýt Turků, Řeků, Italů a Indů zanikly. „Uprchlíci nám ukázali naše slabá místa,“ dodává Jutta. Třeba nedostatek bytů byl problémem již před lety – příchod milionu nových lidí ho dál zviditelnil. A stejné je to s finančními problémy středních a menších obcí.

To už je tolik stížností, že je čas zpochybnit tu údajnou spokojenost obyvatel merkelovského Německa. „Ne, ne, my jsme spokojené,“ zaznívá od všech čtyř dam. I s výčtem zdejších životních radostí: Děti mají práci. Hassloch je pro rodiny skvělé místo. V okolí je hodně vinařských slavností. Máme spolky. Je tu klid a bezpečí. „Ale přece jen má člověk takový vnitřní pocit, že některé věci jsou stále těsnější, že řešení mnoha problémů odkládáme, že to někdy rupne.“

Jaké to bude s důchody a lékařskými poplatky ve stáří? Co až odejde Angela Merkel, nezačnou se pak věci drolit? Kolik ještě přibude byrokracie? „Každým rokem trávíme papírováním více času. Každá firma musí mít zvláštní WC pro ženy i pro muže. Podnikání už kvůli všem těm povinnostem nedělá člověku ani radost,“ říká Jutta, která s manželem provozuje obchod a servis s čerpadly a bude letos volit liberály z FDP.

Hodně voličů v Hasslochu ani dva týdny před volbami neví, pro koho hlasovat. A volební úvahy spokojených občanů, které vedeme zcela nahodile v kavárně supermarketu Real, jsou někdy překvapivé. Jedna respondentka je se životem spokojená, váhá ale mezi hlasem pro nacionalistickou Alternativu pro Německo a Piráty. Aby dala těm nahoře signál. Ale čeho, když je přece spokojená? „Že to jde i jinak.“ Jiná respondentka, prý katolička až do morku kostí, váhá mezi Angelou Merkel a postkomunistickou Die Linke – jen oni prý berou vážně hrozbu stařecké chudoby a daňové úniky bohatých. I takové je Německo roku 2017: 50 procent voličů se rozhoduje až v měsíci před volbami.

Angela Merkel proto pořád objíždí zemi a teď ve čtvrtek přijíždí kousek od Hasslochu.

Teď tady máme kancléřku

Okolní region je nedoceněnou kolébkou německé státnosti. Falc byla centrem středověké německé říše, v nedalekém Špýru je největší dochovaná románská katedrála světa, v její kryptě leží hroby císařů a králů, v Ludwigshafenu se zase narodil symbol moderní státnosti Helmut Kohl. A na zámku ve 13 kilometrů od Hasslochu vzdáleném městečku Neustadt an der Weinstrasse v roce 1832 proběhla první masová demonstrace za zrušení absolutismu a za demokratické sjednocení Německa. Ve čtvrtek v podvečer sem na předvolební mítink přijede Angela Merkel.

Na náměstí postávají mladí pořadatelé v tričku s nápisem „voll muttiviert“, slovní hříčkou vzniklou ze spojení slov „plně motivovaný“ a „mutti“, jak se kancléřce přezdívá. V pozadí pódia stojí radnice, u každého okna trsy červených muškátů, kolem náměstí samé hrázděné domy. Na videoobrazovce se střídá portrét kancléřky a předvolební slogan „Posílit Evropu znamená posílit Německo“.

Do areálu se židlemi vstupují pozvaní hosté, vesměs šedovlasí členové křesťanské demokracie. Kapela Victory 17 zpívá německé šlágry, tisková mluvčí se decentně vlní, hrstka demonstrantů testuje své píšťalky.

Přesně načas přichází Angela Merkel. „Na ni se můžeme ve všem spolehnout. Když řekne, že přijede v 18 hodin do Neustadtu, tak bude včas v 18 hodin v Neustadtu. To je ta spolehlivost, kterou v Německu potřebujeme,“ říká moderátorka a kancléřka vstupuje na pódium.

Zblízka působí unaveněji než na televizní obrazovce, politika a řešení krizí jí do tváře vryly vrásky. „Chceme společně pracovat, abychom v Německu žili rádi a dobře. Ale co to znamená dobře, to vidí každý jinak. Jinak ti starší a jinak zase ti mladší…,“ přednáší jako milá učitelka. Předvídá náročné časy. Varuje, že se Německu nemusí vždy dařit tak dobře. Mluví o významu investic do vědy, děkuje každému, kdo přispěl ke zvládání uprchlické krize, vyzývá v publiku přítomné uprchlíky k úsilí o integraci, mluví o potřebě celoživotního vzdělávání učitelů, kteří nesmějí v chápání technologií zůstat příliš pozadu za žáky.

„Přemýšlela jsem, proč je Německo momentálně tak silné,“ prohlásí na konci přednášky. Dospěla ke dvěma fenoménům: regionální rozmanitosti, k níž patří i silné městské a obecní správy, a mimořádně rozšířené spolkové a občanské angažovanosti. Pak poprosí návštěvníky, aby šli k volbám. Protože svobodné volby jsou snem milionů až miliard lidí. Posluchači jsou spokojení. Včetně 86leté Helmy Schmitt, která sedí v první řadě.

„V roce 1962 jsem byla první ženou v obecním zastupitelstvu Hasslochu, v CDU byli jinak samí staří muži. A teď tu máme kancléřku,“ povídá. „Poznala jsem Angelu Merkel dobře v devadesátých letech, kdy jsem pracovala ve sdružení žen CDU v Bonnu. Byla tak jiná než my, tím účesem, stylem, nikdo by tehdy neřekl, že to dotáhne tak daleko.“ Nad vývojem své země se jen usmívá. „Desítky let lidé dřeli, museli prověřit, že umějí něco vybudovat. Teď jsou konečně spokojení.“