Toho bych nakopala

Češi jsou národem Babičky. Ve školách patřila kniha Boženy Němcové k povinné literatuře, dočkala se několika zfilmování a rádi se dojímáme nad něhou a moudrostí venkovské ženy. V reportáži Seznamu se na konci července objevila paní, která by se okamžitě mohla ujmout hlavní role v nové adaptaci. Když jí reportér nabídl mikrofon, tak odpověděla: „Jen ať jim dá tam na držku a tomu Sobotkovi, toho bych nakopala.“ Paní fandí Andreji Babišovi a její nebabičkovská slova znovu připomínají, že agresivita spojená s veřejným prostorem nebezpečně roste.

Zemři

Češi žijí už druhým rokem v napjaté atmosféře. Zejména od vypuknutí uprchlické krize se stále více mluví o hrozbách, rizicích a následně pochopitelně o narůstajícím strachu. Zmiňuje se to tak často, že i lidé, kteří obavám nepropadli, to raději moc nepřiznávají, aby nevypadali podezřele.

Spolu s obavami se otevřel i prostor emocím a silným slovům. O uprchlících se mnohdy mluvilo, jako by ani nebyli lidé, což pak brzy vedlo k výrokům, že je lepší je nechat topit apod. Přibývalo výzev, že je třeba se začít ozbrojovat, protože čelíme invazi. O smrti či násilí se tu začalo mluvit s nebývalou jednoduchostí, kdekdo měl pocit, že může říct, kdo má a kdo nemá právo na život. Dobrovolnice pomáhající uprchlíkům dostávaly opakovaně zprávy, že jim pisatel přeje znásilnění. Šlo pochopitelně jen o řeči, ale napětí stále rostlo.

Do toho…