Prózy

Zásluhou editora Jana Šulce se nám třiadvacet let po smrti písničkáře Karla Kryla dostává v rámci sebraných spisů do rukou objemný svazek jeho próz. Kniha podstatným způsobem doplňuje především autorský obraz, který si o Krylovi dokážeme vytvořit, a nově osvětluje Krylův životní příběh – především od poloviny šedesátých let do konce let sedmdesátých, tedy v době, v níž vzniklo jádro jeho díla.

Z hlediska uměleckých hodnot patří nejspíš Kryl prozaik níže než Kryl básník; a není pochyb, že na vrcholu zůstává „básník s kytarou“. Z hlediska poetiky a tematiky ale svazek Krylových próz vytváří z jeho díla nově trojúhelník: některými rysy se prózy blíží spíš básnické, jinými zas hudební. A to nejen tím, že některé prózy četl při koncertech či v rozhlasových pořadech Svobodné Evropy, kde je prokládal rockovou hudbou.

Mezi poptávkou a nabídkou

Krylově tvůrčí povaze zjevně nejvíc vyhovovala poezie, potažmo písňové texty. Nabízely repertoár jazykových výrazů i ustálených prostředků a umožňovaly mu projektovat do nich svou širokou rozbouřenou duši přetékající hodnotícími postoji ke světu. Raná písňová tvorba, v níž zřetel na dění kolem nás skrze svou duši utlumil do pozice citlivého zprostředkovatele a komentátora, jej vynesla na vrchol, ale zafungovala jako past. Zatímco on směřoval k osobněji pojaté a více „básnické“ tvorbě, publikum si žádalo komentujícího barda, jenž umí precizními alegoriemi mluvit o světě, ne o sobě. A podobný rozpor mezi poptávkou a nabídkou platí…