Zemřít na jaře

Málokteré knize podráží nohy marketingová prezentace jako titulu Zemřít na jaře od německého básníka a prozaika Ralfa Rothmanna. Slovy českého vydavatele „největší německý román o druhé světové válce od dob Güntera Grasse“ se nejprve délkou i rozpracováním tématu smrskne na novelu a záhy se vkradou i pochyby, čím a v čem je největší.

Dvojice kamarádů je na sklonku války nedobrovolně naverbována, jednomu se pak podaří utéct a později se oba znovu setkávají – jako člen popravčí čety a popravovaný. Jakkoli banálně může příběh znít, je poutavě napsaný, třebaže od určité chvíle čtenář pointu přinejmenším tuší; obsahuje řadu zvratů i skvělých zkratek při popisu prostředí konce války a jeho amorálnosti. Ale to vše už tu bylo – včetně poukazování na banalitu i absurditu války. Kniha výrazně nepřekračuje mantinely poctivého řemesla a sotva lze napsat, že by nabízela přesahy a nové perspektivy. Není v ní nic podobného syrovosti zápisků Güntera Grasse nebo Imreho Kertésze, kteří jednoduše museli dospět na pozadí stěží pochopitelných událostí, není to ani převrácení tradovaného pohledu, jaké nabízí třeba Robert Merle, když ve Smrt je mým řemeslem vypichuje mechanický rozměr vraždění.

Rothmann napsal knihu i za pomoci rešerší jako poctu svému otci, který se celý život potýkal s válečným traumatem a o konkrétních prožitcích nikdy nemluvil. Může vůbec sebelépe zkonstruovaný příběh konkurovat těm skutečným s jejich spletitostí, syrovostí a bizarností? Jistě, právě…