Klementinum pro 21. století

Tady to drhne.“ Tato tři slova nechal odborář pražské Národní knihovny Michal Hora koncem července natisknout na velkou plachtu a postavil se vedle ní na chodbě slavného staroměstského Klementina. Právě sídlo knihovny si premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) vybral k bilanční schůzce s lidoveckým ministrem kultury Danielem Hermanem ke konci společného vládnutí. Politici prošli kolem bez povšimnutí, nezeptali se, co „drhne“. Cedule si ale všimli novináři a Hora a další kapacity tuzemského knihovnictví dostali další šanci otevřít debatu o stavu nejdůležitější knihovny v zemi. Není pochyb, že Klementinum je excelentní skvost baroka, potřebám moderní instituce ale rozhodně nedostačuje. Cesta k národní knihovně současného světového střihu, tedy otevřenému a rušnému veřejnému prostoru, se možná ale právě teď pootevírá.

Knihy v bednách

„Nikdy by mě nenapadlo, že po skoro třiceti letech budu znovu dávat knihy do beden,“ říká Hora, správce studovny společenských a přírodních věd. S Národní knihovnou prožil celou porevoluční éru, byl asistent a později náměstek jejího prvního polistopadového – a zdaleka nejdéle, čtrnáct let, sloužícího – šéfa Vojtěcha Balíka. Jedna z prvních věcí, která se tehdy dělala, bylo právě vyndávání knih – které se za vlády komunistů coby čtenářům nedostupné plesnivé výtisky povalovaly v různých koutech knihovny – z beden.

Když ředitele Balíka, vlídného a trpělivého akademika (momentálně se věnuje vydávání souborných spisů Jana Amose Komenského),…