Jaké umění už nepotřebujeme

Primátorka hlavního města Adriana Krnáčová si očividně vzpomněla na svůj titul vystudované historičky umění. Vedle přidělení dvou procent z ročně prostavěných peněz na novou uměleckou výzdobu města (viz text na str. 54–55) otevřela také debatu, která díla by naopak mohla z Prahy zmizet. Nikoli proto, že by se jí nějaká konkrétní nelíbila. Ale protože jich je v ulicích mnohem víc, než kdokoli tušil.

Osmnáct let starý soupis děl v pražském veřejném prostoru obsahoval 350 položek. Ale když si teď magistrátní výbor pro kulturu vedený Eliškou Kaplický Fuchsovou po jednotlivých čtvrtích vyžádal soupis jimi spravovaného umění, sešlo se jich více než desetkrát tolik. I když si odmyslíme odchylky v metodice, co se za umění počítá a co už ne, je to stejně drtivý rozdíl. A důkaz, že se v metropoli s uměním nakládá už pěkně dlouho dost živelně.

Některá díla si objednával magistrát, jiná jednotlivé radnice, které zároveň uměleckou tvorbu přijímaly darem, a pak ji v ulicích rozmisťovaly i přes nesouhlas památkářů. To byl známý příklad bronzového okřídleného lva, jehož na památku československých letců z druhé světové války věnovala Praze 1 místní britská komunita. Na Klárově dnes stojí nehledě na všechny zamítavé posudky odborníků.

Tohle chce nyní Krnáčová se svým týmem změnit a debata právě o lvu se rozhořela ještě předtím, než byl zmíněný celkový soupis děl dokončen. Radnice první městské části se totiž okamžitě nechala slyšet, že kdyby jí na něj chtěl někdo sáhnout,…