Dopisy

Anketa

Respekt 31/2017

V zajímavé a hezké odpovědi Markéty Kutilové mě zarazila formulace, že v severním Bulharsku vidí autorka „jednu z posledních výsep svobody v EU“. Ve srovnání s většinou ostatního světa považuji naopak za výspu svobody celou EU. I jako občané České republiky máme na francouzských plážích, na nizozemských dálnicích či na polském venkově nesrovnatelně svobodnější postavení než dejme tomu v Rusku, Indii či Africe (to koneckonců vyplývá i z vašeho článku ze stejného čísla o vývoji ve Rwandě). Autorka má ale zřejmě na mysli svobodu od davů, kdy člověk nemusí respektovat omezení, která přirozeně vyplývají z koncentrace mnoha lidí na nějakém území. K tomu bych rád podotkl, že stejnou svobodu lze zažít například na atlantickém pobřeží jižní Francie či Španělska. Důležité ale je, že tato svoboda od davů – která je na první pohled tak lákavá – se naopak v mnoha zajisté exotických končinách světa pojí s nesvobodou na evropské poměry zcela nepředstavitelnou.

Myslím, že je dobré dívat se na svět kolem s otevřenýma očima, neměli bychom si ale přestat vážit toho, co máme doma.

Hynek Krátký, Praha

Zájem o Charlieho

Garda

Respekt 31/2017

Už jsem o té kauze četl víc článků, a dokonce jsem psal ohlas akademiku Davidu Černému. Píše obdobně jako vy – jedná se o etický problém. Také ani slovo o meritu celého problému – náboženském podtextu. Podle mého názoru zde hraje (nebo hrálo) roli náboženské přesvědčení rodičů a v takovém případě odpojení od přístrojů člověka, který není s to se samostatně rozhodovat, se v jejich očích rovná asistované smrti (eutanazii). Asistovaná smrt nebo interrupce jsou pro hluboce věřící lidi prostě nepřekročitelné tabu (Polsko, Irsko). Vůbec nechápu, jak jste mohl tento aspekt ve svém článku pominout.

Pavel Šťastný 

Ze života umírajícího hmyzu

Respekt 30/2017

Respekt poukazuje na důležitou proměnu, kterou naše příroda prochází. Ano, razantně ubývá hmyzu. Ano, krajina přichází o rozmanitost. Ano, je potřeba revitalizovat řeky a potoky, obnovovat meze a remízky, likvidovat invazní druhy. Státní ochrana přírody to ví. Operační program Životní prostředí je proto určen především právě na tato opatření. V posledních letech také šly třeba nemalé peníze z evropského programu Life+ na péči o unikátní zbytky stepí v Českém středohoří, velký projekt v Bílých Karpatech pomáhal udržovat orchidejové louky a past-
viny, kde žijí vzácní motýli, v Krkonoších se pečuje o horské louky. Letos se začíná s obnovou národních přírodních rezervací na jižní Moravě, rozsáhlý projekt se rozbíhá na Pradědu. Šlo by pokračovat. Nicméně budování naučných stezek, ptačích pozorovatelen či návštěvnických středisek není „víceméně mrhání penězi“, ale důležitou součástí ochrany přírody. Otevírat přírodu lidem k civilizovaným zemím prostě patří.

Karolína Šůlová, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR

Článek o dramatickém úbytku hmyzu nezmiňuje známý mechanismus, který k němu vede u druhů létajících v noci. Venkovní světla, zejména ta, která svítí i vodorovně a výše, přitahují hmyz i z velkých dálek. Pokud hmyz na světlech nezahyne, v prostředí přestává fungovat, například živit se či rozmnožovat.

Článek cituje zkušenosti, že již téměř není potřeba čistit čelní skla, která bývala zalepená rozpláclým hmyzem. Šlo ovšem o noční jízdy, kdy létalo hmyzu o řády více než ve dne. Na temném ukrajinském venkově je ještě za teplých nocí potřeba dlouhou cestu občas přerušit a skla a reflektory umýt; u nás to pamatuji ze sedmdesátých let. Více k tématu viz knížku Venkovní osvětlení v obcích. A také stať entomologa Dalibora Povolného v časopise Veronica 2/2010.

Zvláštním případem jsou světlušky, zmiňované v hlavním článku Respektu. Kde není dost tmy, jejich někdejší populace vymizely; v lokalitách obdobných, ale od světel vzdálených, jsou stále běžné: vidí se a rozmnožují. O tom článek ve Veronice 1/2014, popisující i zážitek, kdy jsme ve Slunji pozorovali vlny probíhající údolím Korany – myriády synchronizovaných světlušek.

Jan Hollan 

Ideál samoty a divokosti

Respekt 30/2017

Potěšil mě rozhovor s Miloslavem Nevrlým (především je to pro mě zpráva, že stále žije a brouzdá se řekou). Jeho Karpatské hry bych zařadil do školní povinné četby hned za Babičku, protože svět potřebuje lidi skromné a pokorné, lidi s duší, jejíž částí je i divočina.

Petr Jílek

Krajina po chalífátu

Respekt 29/2017

V článku mě upoutaly některé formulace zdůrazňující fakta, která jsou základním problémem dnešního islámu. Mám na mysli stoupající počet radikalizovaných muslimů, fundamentalistů, vyznávajících nesmiřitelný postoj k jinému uspořádání společnosti, než které je v souladu s přísnými zákony z doby 6. století. Tyto zákony, včetně šaríi, upřednostňují posmrtný život před pozemským, vyzývají k džihádu, tvrdému pronásledování muslimů, kteří se odkloní od islámu, včetně fatvy, odsouzení k smrti a tak dále.

Jak je v článku podotknuto, zažíváme tragické důsledky islámského teroru již i v Evropě a USA. Také my jsme ohrožení, postižení. A proto bychom se měli zamyslet, jakým způsobem můžeme my, Evropané, bojovat proti radikálnímu islámu a další radikalizaci z řad dosud liberálních muslimů. A tím se dostávám k důvodu mého dopisu.

Informovanost o skutečné podstatě a příčinách islámského teroru v médiích
je jednou z nejdůležitějších věcí. Je mnoho muslimů, kteří se hlavně v posledních deseti letech snaží bojovat s radikalizací islámu, ale mají minimální podporu západního světa. Bez naší pomoci je jejich boj velmi obtížný. Radikální islám lze částečně srovnat s komunismem, který i Československo zažilo na vlastní kůži. V době studené války pomáhal Západ disidentům typu Solženicyna, Sacharova či Havla různými způsoby – publikací v komunistických zemích zakázaných knih, zveřejňováním zpráv o jejich osudech a popisováním zločinů režimem na nich páchaných. Dnešní muslimští disidenti a jiní bojovníci proti radikálnímu islámu jsou na Západě ignorováni, jsou neviditelní.

Je absolutně i v našem zájmu se probudit a odboj proti radikálnímu islámu zintenzivnit. Proto jsem vám a redakci Respektu velice vděčná za zmíněný článek. Média mají jedinečnou a nesmírně důležitou příležitost tuto otázku zviditelnit.

Lída Marsalová, Švédsko

Oprava

V minulém čísle jsme v článku Muslimem v Česku uvedli: „Jak říká, kamarádí se s bývalým spolužákem, židovským uprchlíkem z Izraele, s pákistánskými rodinami, s Indy v Česku i s českými kamarády.“ Nešlo o uprchlíka, rodina se do Česka přestěhovala. Za nepřesnost se omlouváme.