Chtějí krev

Je neděle a v centru Ria de Janeiro je sucho a teplo.

V bufetu, kam se střídavými úspěchy chodívám už skoro dvacet let, sedí pár lidí. Nejhlasitější jsou dvě ženy a muž v rohu místnosti.

Sednu si ke stolu, objednám si pivo a vezmu si mobil, že napíšu něco o lásce.

„Jak je možný, že tady sedíš, piješ pivo a spousta lidí v Brazílii má hlad!“ uslyším křik. S překvapením zjišťuji, že jsem to já, kdo je adresátem výkřiku.

Ženy se zvedají ze židlí a vrhají se na mě.

„Dojč?“

Vysvětluji, odkud jsem.

„To tvoje Německo, to se potápí!“

„Německo se nepotápí, jeho ekonomika posledních osm let jenom roste. A nejsem z Německa…“

„A co ty všichni teroristi!“

„Němci se s nima vypořádaj.“

„Lidi jako ty si myslí, že sem přijdou a my před váma roztáhnem nohy!“

„To by mě nenapadlo.“

„Brazílie se potápí, kvůli vám, imigrantům!“

„Si nemyslím, že se Brazílie potápí. Až se vypořádá se současným korupčním problémem, ekonomika se zlepší. Co s tim mají společného imigranti?“

„Ty seš debil! Vrať se do Sýrie!“

Jsou všude. Jsou multikulturní. Voliči Zemana, Babiše a v místní verzi Jaira Mesiáše Bolsonara. Proslavil se výrokem, že pokud by jeho syn byl homosexuál, bylo by lepší, kdyby zemřel, nebo že vojenská diktatura byla to dobré v historii země a měla jedinou vadu – víc mučila, než zabíjela.

V současnosti je Bolsonaro druhý nejoblíbenější brazilský politik. Životem uvláčené shluky jeho voličů, kterým imponují katastrofické scénáře v kombinaci s…