Čas na pomníky

Zlé jazyky říkají, že je to hlavně kvůli penězům. Praha totiž momentálně schvaluje plán dávat dvě procenta z jím ročně proinvestované částky na uměleckou výzdobu škol či zastávek hromadné dopravy. Ve veřejném prostoru by mělo jít logicky zejména o sochy, čili se o nich hovoří jako o médiu, které se po letech přehlížení vrací zpátky do hry.

Vidět to naštěstí není jen na jednáních zastupitelů, ale hlavně na několika výstavách současného umění. Tou nejpozoruhodnější je přehlídka Médium: figura, již Galerie hl. města pořádá v Colloredo-Mansfeldském paláci. Právě tahle instituce by měla do budoucna pečovat o výběr umělců a děl, jež se dočkají podpory magistrátu. A pokud by stejně jako kurátorka Sandra Baborovská sáhla po zde prezentovaných jménech, čekají Prahu dobré časy.

Příběh jedné dívky

Od klasické sochařiny výtvarná scéna ustoupila v minulé dekádě, kdy ji naplno ovládly konceptuální tendence vracející se až hluboko do šedesátých let minulého století. Umělci a teoretici byli opět přesvědčeni, že snažit se plasticky zachytit předmět, osobu, natožpak příběh je překonanou záležitostí a není k ní co přidat. V posledních letech je ovšem znát, že tahle – s nadsázkou řečeno – obrazoborecká vlna začíná ustupovat.

Jména jako Dominik Lang, Pavla Sceranková, Eva Koťátková či Anna Hulačová se v Česku (a někteří velmi dobře i v zahraničí) prosadila se sochami, které opět vyprávějí příběhy, byť ne…