0:00
0:00
29. 7. 20175 minut

Hrdina i padouch

Paul Kagame byl opět zvolen prezidentem Rwandy, kterou zachránil z pekla a omotal strachech

Prezidentské volby ve Rwandě potřetí za sebou vyhrál Paul Kagame. Volební komise oznámila, že podle dosavadních neúplných výsledků získal 98 procent hlasů. Kagame je hlavou afrického státu od roku 2000. Klíčové vládní funkce zastává od roku 1994, kdy jeho Rwandská vlastenecká fronta zarazila genocidu Tutsiů. Při této příležitosti odemykáme komentář z Respektu 31/2017. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Příjezd autobusem do Rwandy je nezapomenutelný. Je chvilku před svítáním, zelenou kopcovitou krajinu pokrývá mlha a uniformovaní pohraničníci začínají s důkladnou prohlídkou zavazadel. Pátrají po plastových taškách a igelitových pytlících! V bílých rukavičkách je vytahují z kufrů cestujících, věci z nich musejí ven a oni je pak prázdné vkládají do odpadkového koše. Ve Rwandě jsou přísně zakázané, aby jejich větrem roznášené cáry nehyzdily města tak jako jinde v Africe. A cestovatel se zkušenostmi z jiných afrických států pozoruje další zvláštnosti. Na ulici nikdo nežebrá, po setmění lze bezpečně chodit po městě, doprava je spořádaná, pasažéři aut používají bezpečnostní pásy a řidiči motorek přilby.

↓ INZERCE

Přitom právě ve Rwandě proběhl v polovině devadesátých let asi nejhorší rozvrat afrických dějin. Tři čtvrtě milionu lidí, většinou menšinových Tutsiů, bylo během pouhých tří měsíců povražděno. Organizátoři genocidy do zabíjení vtáhli co nejvíce civilistů z řad většinových Hutuů: sousedé masakrovali sousedy, faráři organizovali hon na část svých věřících, a když vše skončilo, v zemi vedle hromad nepohřbených nebo jen narychlo zahrabaných mrtvol zůstaly stovky tisíc jejich vrahů.

Za nepředstavitelný kontrast mezi tehdejší apokalypsou a dnešním řádem nese odpovědnost Paul Kagame. Velel exilové armádě, která ukončila genocidu, a od té doby zemi vládne. Letos měla jeho prezidentská kariéra podle zákona definitivně skončit: pak však přišla ústavní změna a prezident bude o víkendu opět zvolen a získá pravděpodobně jako vždy přes 90 procent hlasů. Tato délka a jednomyslnost je neklamnou známkou toho, že známý příběh o hrdinovi, který vyvedl Rwandu z pekla, je neúplný.

Systém jednoho muže

Kagame zůstává oblíbencem rozvojových organizací a Západu. Na rozdíl od tolika jiných vladařů má konkrétní plán rozvoje Rwandy – jeho cílem je vytvoření „afrického Singapuru“. Zavádí ekonomické reformy, nejmodernější technologie, bezplatnou zdravotní péči. Ekonomika setrvale roste, chudoba klesá, nerovnost se snižuje, prezident efektivně využívá zahraniční pomoc a zároveň opakuje, že Afrika musí směřovat k nezávislosti a svépomoci. Daří se mu to: v roce 2005 rozvojová pomoc tvořila polovinu rozpočtu, nyní jen 17 procent. Především ovšem vládne zemi mír.

Stejně pravdivý je však i následující příběh. Kdo v současné Rwandě prezidenta příliš kritizuje, ten žije v ohrožení, občas nějaký opoziční politik či novinář za nejasných okolností zemře. Společnost je prošpikovaná donašeči, kteří působí v každé vesnici, v každém sousedství. Výše uvedený pořádek v ulicích a dodržování pravidel je výsledkem drilu a postihů. Evropané s pracovní zkušeností ze Rwandy popisují, že místní mají strach vládu kritizovat i v soukromí. Obzvlášť tabu je poukázat na fakt, že moc v zemi drží úzká skupina navrátilců z exilu patřící k menšinové společenské vrstvě Tutsiů. Kdo o tom mluví, ten riskuje vysoký trest za rozdmýchávání etnické nenávisti.

Není překvapivé, že vojevůdce Kagame chtěl po porážce genocidaires udržet moc ve svých rukou – demokracie by znamenala předání moci do rukou příslušníků většiny odpovědné za vraždění. Ovšem politický útlak se s lety, která uplynula od genocidy, nezmenšuje. Spíše naopak. Neotevírají se prostory svobody a ani nelze pozorovat vznik silných nezávislých institucí, které by zajistily budoucí stabilitu. Vše stojí na Paulu Kagameovi.

Africe nerozumíte

Kagame v minulosti častokrát říkal, že selže, pokud v roce 2017 nebude mít připraveného následníka. Nyní může podle nové ústavy vládnout až do roku 2034. „Byl nutným (ačkoli příliš brutálním) řešením pekelného problému, teď se sám stává problémem,“ píše The Economist a kritika prezidenta přibývá i jinde.

Srovnává se tak dlouho trvající rozpor: Kagame byl západními politiky i médii vnímán pozitivněji než většinou akademiků zabývajících se soudobou Afrikou. Porušování lidských práv, a zvláště brutální zločiny, jichž se rwandské jednotky a milice na civilistech dopouštěly během války s viníky genocidy uprchlými do sousedního Konga, bývaly do jisté míry omlouvány hororem, z něhož Kagameho vláda vyrostla. A pocitem viny, že Západ tehdy vražednému šílenství jen přihlížel.

Kagame těchto pocitů viny využívá a kritikům vzkazuje, že jeho zemi a Africe nerozumí. A není to jen reakce rozšířená mezi diktátory ze všech končin světa. Západní liberálové mají opravdu mnohdy tendenci uplatňovat příliš automaticky své ideály na společnosti, které jsou v naprosto odlišné historické a společenské situaci. Správa malé středoafrické země vyžaduje místní recepty. A je nadále otevřené, zda společnost s potlačeným disentem jednoho dne opět vybuchne – anebo se Rwandě opravdu podaří napodobit vysněný Singapur, za jehož úspěchem též stojí desítky let vládnoucí diktátor. To není obhajoba Paula Kagameho, jen výzva k maximální pokoře při hodnocení jeho Rwandy i jiných zemí, kterým z evropské dálky rozumíme jen povrchně.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].