Gottwald je vůl

Dlouho se vědělo, že si režisér Pavel Juráček (1935–1989) celý život psal deník. Když z něj v roce 2003 Národní filmový archiv vybral nejatraktivnější část pokrývající zlatá léta filmové nové vlny a následující depresivní poinvazní období, vyvolalo to všeobecné nadšení a kniha získala prestižní Literu za nakladatelský počin. Zároveň se vědělo, že šlo jen o zlomek zápisků. Zbytek dál ležel nezpracovaný v krabicích v Knihovně Václava Havla, kam jej po revoluci věnoval Juráčkův syn.

Torst se nyní odhodlal vydat Juráčkovo svědectví postupně celé. A už první díl pokrývající léta jeho dospívání mezi třinácti až čtyřiadvaceti lety dokazuje, že co do upřímnosti a přesnosti autorových postřehů můžeme v tomto kulturním prostoru jen těžko hledat srovnání.

Stádo bezhlavých lidí

Rozhodnutí neměnit v Juráčkových zápiscích ani čárku a publikovat je v jejich úplnosti, se může jevit jako hodně odvážné. Koho by mělo zajímat, s kým se věčně o sobě pochybující chlapec (posléze muž) vídal v rodné Příbrami, s kým jezdil na lyže, poprvé se líbal, opil, pohádal, tancoval, případně co měl k snídani a večeři? Před čtenářem se navíc vzhledem k časovému vymezení od nástupu komunistů k moci až k odhalení kultu osobnosti (1948–1956) otevírá svět plný repetitivních otázek o smyslu Juráčkovy existence v takhle marném světě a stejně opakujících se rezignovaných odpovědí.

Jenže právě v tom je celý půvab nakladatelského přístupu. Z ohromujícího množství osobních zážitků a pocitů, které si s…