Dívám se na Jeruzalém z úbočí hory Olivetské. Pod terasou, na které stojím, je starý židovský hřbitov s náhrobky přerostlými drny žluté trávy, chomáči divoké šalvěje a bodláčí. Po pravé ruce, mezi temně zelenými cypřiši, září pozlacená kupole pravoslavného chrámu Marie Magdalény, pod ním je Getsemanská zahrada.
Vlevo je vidět jen další hřbitovy, bílé, rozžhavené červnovým sluncem, jeden navazuje na druhý. Táhnou se dolů, do údolí, a na protějším svahu opět šplhají až k hradbám Starého Města. V Jeruzalémě jsou kosti všude, v několika vrstvách nad sebou. Ne nadarmo autor Bílé velryby, Herman Melville, kdysi nazval tohle město „lebkou“, obklíčenou ze všech stran armádou mrtvých. Na vyvýšeném prostranství, uprostřed plošiny na hoře Moria, je modrý a zlatý Skalní dóm, za ním jsou vidět skromnější šedivé kupole chrámu Božího hrobu.
Za zády mi štěbetá výprava postarších amerických turistů. Zachytím úryvek rozhovoru: „On řekl a ona řekla a on na to, a já na to a co si myslíš ty…?“ V tomto případě je asi jedno, kudy je průvodce vodí. Ve Starém Městě lze ale potkat i soustředěné poutníky: mladí křesťané sedí ve stínu, čtou nahlas Bibli a debatují. Židovské děti pochodují pod modrobílými vlajkami a zpívají písně o Izraeli. Jeptišky cestující po dvou nebo po třech tiše prozpěvují před oltáři. Na Via Dolorosa jsem viděla postarší blondýnu, která na rameni nesla dřevěný kříž, a také mladíka, který kráčel po horkém dláždění bos a v roztrhané košili a tvář mu zářila jako…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
