Tolerovaná výjimka

Ať jdou k čertu.“ Takhle rezolutně se Marcel Duchamp v roce 1912 vyrovnal s uměleckým světem, když mu odmítl na pařížském Salonu nezávislých vystavit Akt sestupující ze schodů. Mrtvá pro něj kvůli tomu nebyla jen kubistická malba, již se svou radikální kompozicí snažil posunout někam dál. Ale malba obecně.

V oboru se to dodnes bere jako její zlomové prohlášení za uzavřenou kapitolu uměleckých dějin. Jak to, že tedy více než sto let poté proudí davy do pražského Paláce Kinských, aby se tu podívaly na obrazy muže, který se do ní snaží stále něco připsat? Co se týče malby, Gerhard Richter sám sebe označuje za „tolerovanou výjimku“. Byl to on, kdo v roce 1966 přiměl v düsseldorfském ateliéru svou ženu Emu vysvléknout se do naha a v reakci na Duchampova slova ji vyfotil kráčející dolů po schodech a pak ji namaloval coby „anděla snášejícího se dolů z nebe“, jak svůj olej později charakterizoval. Tohle plátno aktuálně visí před vchodem do retrospektivy Gerhard Richter a symboličtější úvod si pořádající Národní galerie nemohla vybrat.

Neuvěřitelná nestydatost

V době vzniku Emy měl Richter za sebou pětiletou emigrantskou zkušenost. Drážďanský rodák utekl do Západního Berlína s rodinou těsně před tím, než kolem něj postavili zeď. Komunisty oceňovaný pedagog Akademie umění neprchal před útlakem, ale před podobným balastem, jímž vyzdobil zeď Německého muzea hygieny: výjev Radost ze…