Strom přání

Jediná próza Williama Faulknera určená dětským čtenářům začíná jako pohádka o snové dobrodružné cestě jedné nemocné dívenky z tzv. lepší rodiny – ne nepodobné té, kterou podnikla Alenka v říši divů. Brzy však přeroste v jakousi dětskou verzi slavného románu Harper Lee Jako zabít ptáčka: i hrdinka Dulcie je totiž zasvěcena, zde do světa dospělých amerického Jihu počátku 20. století. Světa plného genderových a rasových předsudků vůči černochům, které v textu zastupuje chůva Alice používající výrazy jako „cirgus“ nebo „nejvěčí“ a její druhý manžel, který bojoval v „bělošské“ (rozuměj první světové) válce, a nejen se smyšlenými tygry a lvy. A zrovna tak do světa plného třídních stereotypů stran „póvlu“ – tj. bělošské spodiny, lůzy či špíny.

Jak připomíná doslov, Strom přání je zároveň autorovým chronologicky prvním mytickým vyprávěním. Protagonistku fantazijním časoprostorem provází její alter ego, archetypální jižanský cizinec v podobě záhadného, zrzavého a nepříliš pohledného kluka, který neváhá porušovat pravidla a hyperspisovně se představí slovy „Maurice jméno mé“. V samotném závěru se pak malí poutníci setkají s předobrým svatým Františkem, který jim sdělí, že „když je člověk laskavý k bezbranným tvorečkům, pak nepotřebuje strom přání na to, aby se mu vyplnila“.

Dulcie se ráno na své narozeniny probudí a lekci pochopí: dostane ptáčka a podělí se o něj s bratříčkem. A recenzentce navíc nezbývá než doufat i v to, že dnešní české děti ve věku osm až…