Lahev vyplavená ze Slovácka
Duo Dálava hraje folklorní písně v avantgardní, ale pokorné městské úpravě
Ve Spojených státech nebo Kanadě to bývá tak, že než Julia Ulehla (39) začne zpívat, chvíli publiku anglicky vysvětluje, o čem texty písní pojednávají. Nikdo by jim totiž jinak nerozuměl. Na festivalu Colour Meeting v přímoravské Poličce ale nic takového není potřeba. „Je to trochu děsivé, zpívat česky před českými posluchači. Vždyť vy ta slova znáte mnohem lépe než já,“ říká Julia zde shromážděnému publiku – opět anglicky a s jistou nervozitou, česky by si mluvit netroufla.
Pak před zaplněným stanem spustí za doprovodu manžela, všestranného kytaristy Arama Bajakiana (39), nečekaně moderní a intenzivní verzi lidovky Pásl Jano koně. Folklorní puristé by z takové úpravy nejspíš zuřili, na multižánrovém festivalu však potlesk nebere konce a návštěvníci – někteří zjevně dojatí – vřele přijímají další a další venkovské nápěvy v avantgardní městské úpravě. V této podobě se Dálava představí ještě 6. srpna v pražském Jazz Docku a 13. srpna v brněnské kavárně Verbena.
Rodinná historie
Duo Dálava se nezrodilo na Slovácku, ale v rušném newyorském Queensu. O Vánocích roku 2011 tu Julia Ulehla listovala novým vydáním knihy Živá píseň, která obsahuje notové záznamy a texty stovek moravských lidových písní. Nedostala se jí do ruky náhodou, patří do rodinné historie. Ve čtyřicátých letech ji dal dohromady její pradědeček Vladimír Úlehla, botanik, filozof a etnograf, který podstatnou část života zasvětil sbírání a zapisování jedinečných písní z okolí Strážnice a také se dílem zasadil o založení zdejšího folklorního festivalu.
Před Julií, která vystudovala operní zpěv a věnovala se experimentálnímu divadlu, se otevřel nečekaný hudební vesmír. Ačkoli dcera československého emigranta a matky z Texasu češtinou ještě příliš nevládla, písně k ní i přes jazykovou bariéru začaly promlouvat silnými melodiemi a postupně i symbolikou příběhů, v nichž dívky rozmlouvají s orly, mění se v ptáky a plynoucí voda nikdy nevěstí nic dobrého. Muzikantské nadšení vzbudily i u jejího partnera Arama Bajakiana, který figuroval jak v koncertních kapelách Lou Reeda nebo Diany Krall, tak hrává s improvizátory typu Johna Zorna.
Co mělo být jen vánoční kratochvílí bez ambice jít do studia, je dnes seriózní kapelou. Druhé album Dálavy, The Book of Transfigurations, vyšlo letos na jaře a v kanadském tisku (pár aktuálně žije ve Vancouveru) sklízí naprosto nadšené recenze. Týdeník The Georgia Straight desku dokonce zařadil vedle Bryana Adamse a industriálních Skinny Puppy mezi 50 nejdůležitějších alb, která kdy vzešla z Vancouveru. To je lehce bizarní ocenění, uvážíme-li, že všechny písně pocházejí z nevelkého regionu ve střední Evropě. Ovšem ukazuje to na něco podstatného, co se Dálavě podařilo. Se zkušeností lidí z národnostně pestrých velkoměst v písních, které má tuzemský posluchač tendenci vnímat jako ryze místní, nacházejí (a také do nich dosazují) stopy mnoha jiných hudebních kultur.
Kosmopolitní kompost
V rodině se pradědečkovi s velkou vážností říká jen příjmením: Úlehla. Jeho vnučka za oceánem sice vyrůstala s vědomím, že má v rodokmenu významného vědce a propagátora folkloru, ovšem moravské lidové hudbě se v americké domácnosti příliš neholdovalo. „Otec si někdy pouštěl desky horňáckého primáše Martina Hrbáče a zpíval si s ním, co mu plíce stačily. Ale matka to vždycky chodila ztlumit,“ vzpomíná dnes s pobavením.
Lidovky nepodávají v autentické podobě, ale chovají k nim autentické city.
Během dospívání jako každý teenager devadesátých let propadla rockové hudbě v rozpětí od Led Zeppelin po Fugazi. Obrovskou školou se jí pak stalo několikaleté angažmá v italském divadle The Workcenter of Jerzy Grotowski and Thomas Richards, kde pronikala do zákonitostí afrokaribské a haitské lidové hudby. To vše ji připravilo na osudové setkání s Úlehlovou knihou Živá píseň, ke které Dálava přistoupila, jako by to byl zapomenutý vzkaz v lahvi vyplavený po letech na břeh.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu