Svět podle Vítka K.

Také kolem nejnovějšího filmu dokumentaristy Víta Klusáka Svět podle Daliborka se podobně jako po jeho Českém snu nebo Českém míru hned po premiéře strhl povyk. Portrét „něžného neonacisty“ vykresluje lakýrníka z Prostějova Dalibora K. jako patetického a nesoudného muže, který nenávidí „cigány i Merkelovou“ a na kameru chrlí rasistické a sexistické výlevy. Je to portrét tak vysoce stylizovaný, že se diváci začali přít, co je ještě autentické a co už nahrané.

Režisér trvá na tom, že celý dokument je odrazem skutečnosti. Hlavní protagonista a jeho matka se ovšem ozvali s jinou verzí – všechno prý hráli podle přání režiséra a v ruce navíc mají smlouvu na hraný film. Mezi slovním ping-pongem obou stran padlo první trestní oznámení na Dalibora K. za propagaci nacismu a kauza dostala další rovinu. Svět podle Daliborka tak aktuálně vstupuje do kin s reklamou k nezaplacení. Zároveň ale vybízí k zamyšlení nad hranicemi dokumentaristické etiky.

Vytýkat Klusákovi zvolenou formu inscenovaných výjevů, v nichž mu výstřední protagonisté na povel rekonstruují bizarní události z vlastního života, je možné, ale v principu to není problém. Hranice mezi fikcí a dokumentem se totiž stírají běžně: mluví se o fikčním dokumentu nebo dokumentární fikci. Skutečnost je záměrně zkreslovaná třeba v mockumentech, což ale ještě neznamená, že o ní nakonec pravdivě nevypovídají.

Skutečným problémem však je možná míra manipulace s Daliborem. Vztah mezi…