Muž, který se neohnul

Trpěl vadou řeči, přesto mluvil veřejně často a s chutí. V zemi, kde není zvykem vyjadřovat se jasně a přímo, mluvil a psal přesně tak. Nekál se za svoje činy a názory jako tolik jiných lidí, kteří se dostali do křížku s totalitním režimem. Neodešel do ciziny, ani se nikdy neskrýval. Tento odvážný život bez kompromisů byl důvodem, proč čínský literární kritik, esejista a bojovník za svobodu Liou Siao-po před sedmi lety obdržel Nobelovu cenu míru.

A byl to také důvod, proč se ho čínští komunisté báli natolik, že se jej léta snažili vymazat ze světa – symbolicky i fyzicky. Svůj poslední trest, jedenáct let kriminálu, dostal za spoluautorství Charty 08, dokumentu žádajícího mimo jiné svobodu slova a konec cenzury v Číně. Trest si odpykával půl tisíce kilometrů od domova, zatímco jeho ženu zavřel režim do téměř naprosté izolace v domácím vězení. Z čínského internetu zmizely o Liouovi jakékoli zmínky, dokonce nějakou dobu nebylo možné vyhledat ani slovní spojení „prázdná židle“. Opuštěné křeslo v norském Oslu, v němž tehdy už téměř rok vězněný Liou Siao-po neusedl, aby si převzal ocenění Nobelova výboru, se stalo symbolem nenávisti režimu ke svému oponentovi. Tato nenávist teď dostala smutnou korunu: Liou Siao-po během trestu zemřel. Čína se tak po nacistickém Německu stala druhou zemí, v jejímž kriminále zahynul nositel Nobelovy ceny.

Extrémně nebezpečný

Syn intelektuálů, které kulturní revoluce odvála z univerzit na venkov, na sebe upozornil už během studií literatury coby originální a nebojácný myslitel a diskutér, později jako autor nezávisle uvažujících polemik a literárních kritik. Ač mu jeho ostře formulované názory vynesly řadu sporů se současníky a pověst solitéra, popisoval svůj akademický život později jako „poklidnou plavbu“.

Klid skončil v době studentského hnutí za demokratizaci Číny v roce 1989, které tehdejšího docenta pekingské univerzity zastihlo na stáži v USA. Liou se ihned vrátil domů a byl přítomen v centru dění, když policie nakonec 4. června studentské protesty brutálně ukončila a centrum vzpoury na pekingském náměstí Nebeského klidu rozjezdila tanky. Liou v ty tragické chvíle vedl vyjednávání s policisty a vojáky, aby umožnili demonstrantům z náměstí odejít, a podařilo se mu zachránit zdraví a možná životy desítek, ne-li stovek studentů.

Za účast na protestech dostal dva roky vězení, po návratu na svobodu přišel o možnost učit, publikovat i veřejně vystupovat, což všechno byly činnosti, které – jak zmínil v jednom z textů – velmi miloval. Skončilo také jeho první manželství. „Stanovil jsem si však, že budu jako člověk i jako spisovatel svůj život žít poctivě, odpovědně a důstojně,“ vrátil se Liou k nelehkým chvílím zrodu svého občanského angažmá později v děkovné řeči k udělení Nobelovy ceny. Zmíněných zásad se pak následujících dvacet let pevně držel, a to s důsledností, která ho stála nejen svobodu a pohodlí, ale i řadu osobních vztahů, včetně velmi blízkých přátelství. „V analýze názorů přátel a domnělých spojenců byl stejně nemilosrdný jako u politických oponentů,“ povšiml si jeho blízký přítel, spisovatel Jü Ťie. Zároveň však Liou ze vzpomínek blízkých nevychází jako přísný asketa – přátelé zmiňují jeho zdánlivě neutišitelný apetit a chuť k jídlu, lásku k červenému vínu či fakt, že jej málokdo viděl bez cigarety v ruce.

Nicméně morální pevnost doplněná o bezmála lhostejnost vůči vlastnímu osudu z něj učinily mimořádně silného protivníka režimu, který část svých oponentů umlčuje strachem, s jinými směňuje jejich svědomí za kratší tresty. Také Liou Siao-po podle svých právníků dostal několik podobných nabídek a všechny je odmítl. „V době extrémního pragmatismu se naprosto vymykal ochotou nést oběť,“ říká sinolog a překladatel z čínštiny Denis Molčanov. „A tím byl pro režim mimořádně nebezpečný.“

Tuto ochotu pak oslabovala jediná skutečnost – vztah k jeho druhé ženě, básnířce a výtvarnici Liou Sia, kterou si vzal v polovině devadesátých let. „Moje láska k tobě je tak naplněná výčitkami svědomí a lítostí, až pod tou tíhou někdy klopýtám,“ řekl během závěrečné řeči u soudu v roce 2009, při němž byl odsouzen za Chartu 08. A čínští komunisté toto jeho jediné slabé místo rozdrásali na kost: ženu, která sama později onemocněla, drží v domácím vězení s jednou povolenou vycházkou měsíčně na návštěvu manžela. Když ji před pěti lety tajně navštívili (jako poslední návštěva tohoto druhu) reportéři agentury AP, zastihli ji oslabenou a hluboce deprimovanou životem v téměř naprosté izolaci. „Ani Kafka by nepřišel s ničím tak absurdním a neuvěřitelným,“ popsala tehdy novinářům svůj pocit z osudu, který na ni těžce doléhal. Cesta Liou Siao-pa už skončila, bitva o jeho odkaz – a svobodu a život jeho ženy – dál pokračuje.

A tento odkaz v sobě obsahuje i českou linku. Krátce před smrtí Liouovi vyjádřila podporu skupina signatářů Charty 77, kterou byla Charta 08 inspirována. Jeho vdově pak kondoloval premiér Bohuslav Sobotka, podle něhož i čeští občané s Liouem „sdílejí drahocenné hodnoty“, tedy „prosazování a ochranu hodnot demokracie, lidských práv a spravedlnosti“. „(Liou) ztělesňoval odvahu a lidskost a mimo jiné se inspiroval odkazem bývalého českého prezidenta Václava Havla,“ napsal Sobotka. Prezident Miloš Zeman dal přednost vyjádření ke smrti jiné osoby – ruské zpěvačky pionýrské hymny.