Květy zla

Nemám tušení, kdo ke komu přišel první, jestli melancholie ke mně, nebo já k ní. Ale jedna věc byla jistá: Už rok byla tu. A ještě něco: Od té doby neodešla. Dobrovolně ne.

Když mě napadla tahle myšlenka, zrovna jsem se díval do zrcadla v koupelně. Ne aby si někdo myslel, že si takovéhle věci cucám z prstu, abych vypadal zajímavější nebo tak něco. Tyhle myšlenky prostě přicházely, a sice z ničeho nic, a pak najednou uhodily do mého mozku jako pověstný blesk z čistého nebe.

Chvilku předtím ještě přemýšlíš, jestli si vlasy dneska sčešeš doleva, nebo radši doprava, jako vždycky, kde alespoň trochu zakrývají to odstávající ucho, které tam bohužel roste. A pak ti možná ještě běží hlavou něco jako: Vezmu na to dneska jenom mýdlo, což je rychlejší, nebo ten drahý krém po holení, nebo obojí najednou, a vtom – máš zrovna ruce plné slizu a hrabeš se jimi ve vlasech – bác, a je tady, záchvat melancholie nebo nějaká jiná divná myšlenka. A najednou je ti úplně fuk, kterým směrem dneska budou trčet tvoje vlasy, protože máš rázem úplně jasno: Člověče, René, na světě je tolik mnohem důležitějších věcí, než jak bude držet ten tvůj pitomý účes. Alespoň na vteřinku dvě.

To s těmi bleskovými vnuknutími je mnohem častější, co jsme před rokem začali číst. Dirk, Michael a já. Baudelaira a tyhle věci. Čtení taky dost pozvedlo naši slovní zásobu. Místo drožky říkáme ekvipáž, dneska o někom, kdo nám dřív prostě šel na nervy, říkáme, že je impertinentní.

Jenom Mario, kterého znám už od…