Město a jeho rod

Na to, jaký úkol právě dokončila a že kvůli němu cestovala přes půlku zeměkoule, nevypadá Mercedes Dietrichstein ani unaveně, ani pohnutě. Vidličkou ukrajuje kousek čokoládového dortíku, napije se kávy, do které si přidala trochu šlehačky, a usměje se. „Dojatá nejsem. Možná před pětadvaceti lety, když jsem tady byla poprvé, ale dnes už ne,“ hodnotí s nadhledem svůj stav. „Ale jsem samozřejmě šťastná, že se to povedlo.“ Z bezvadné angličtiny plynule přechází do skvělé němčiny, aby se rozloučila se vzdálenou rakouskou sestřenicí, která jí přišla říci, že to celé bylo „sehr, sehr schön“. Minutu nato se stejnou lehkostí pohodí pár slov španělsky se svojí dcerou o tom, co je ještě třeba zařídit.

K zařízení toho už moc není a celé to skutečně bylo „sehr schön“. Čokoládovému dortíku předcházela domácí paštika a pečínka z telete se švestkovou omáčkou a bramborami a stovce hostů, kteří zcela zaplnili prostorný Gajdošův sál zámku v jihomoravské perle jménem Mikulov (rekrutovali se zejména ze šlechtických příbuzných z různých koutů Evropy a zástupců města), oběd zpříjemnil výběr vín z místních vyhlášených vinic. Dáma, jíž by pro mentální kapacitu, elegantní vzhled a nakažlivou pozitivní energii málokdo hádal pětaosmdesát let, tímto menu oslavila dokončení úkolu, který zabral deset let a k němuž se chystala téměř půlstoletí.

Byli jsme tu doma

Co na první pohled vypadalo jako oběd svatební, byl ve…