Lhát jako Evropan

Lhaní je v oblasti zkoumání lidské mysli celkem nové téma. Ještě v roce 1984 mu například nejrozsáhlejší encyklopedie psychologie věnovala na svých 1500 stranách jen pár odstavců. Od devadesátých let, která kvůli mnoha skandálům (korunovaných zapíranou mimomanželskou aférou Billa Clintona) kdosi pokřtil jako dekádu lži, ale výzkumníci lhaní začali živě zkoumat. Výsledky jsou pro Homo sapiens celkem nelichotivé, rozhodně však zajímavé.

Nástroj socializace

V roce 1996, kdy svět ještě neznal pojem „fake news“, znělo to číslo docela překvapivě. Psycholožka Bella DePaulo z Univerzity ve Virginii udělala výzkum se 147 dobrovolníky, kteří si zapisovali, jak často během jednoho týdne klamali své bližní. Za lež se v součtu nepovažovala běžná zdvořilostní konstatování jako „mám se fajn“, ale pochvala příšerného účesu kamarádky už ano. DePaulo zjistila, že lidé lžou v průměru jednou až dvakrát denně a během týdne sdělí nějakou nepravdu zhruba třetině všech lidí, s nimiž vedou delší osobní konverzaci. Další statistiky ukázaly, že podíl lží v konverzaci výrazně narůstá, pokud dotyčného neznáme, vyzrazení pak nejspíš považujeme za méně pravděpodobné.

Rozdíl mezi pravdou a výmyslem začíná dítě chápat už kolem tří let. Vyrůstá pak trochu v kleštích – slýchá sice, že „lhát se nemá“, brzy ovšem pochopí, že lhaní má svou nenahraditelnou sociální funkci. Většina lží, které na Zemi denně zaznějí, je skutečně relativně neškodná. Má lháři zajistit trochu výhodnější pozici …