Jak se pozná boyband?

Pokud kapelu fanaticky obdivují davy náctiletých dívek, dá se čekat, že kritika nadšená nebude. Přestože jsou ženy – a mladé ženy především – většinovým publikem populární hudby, jejich vkus jako by neměl tu správnou expertní váhu. Uznání autorit si kapely obyčejně vyslouží teprve tehdy, když se jim podaří zaujmout posluchače starší a mužské. Málokdo o tomto paradoxu a nerovnováze na hudební scéně ví tolik jako britská čtveřice The 1975.

Patří k nejúspěšnějším ostrovním kapelám poslední dekády, ale trvalo jim léta, než získali nahrávací smlouvu. Debut je katapultoval na první místo hitparády, ale recenze neměl valné. Střídaly se na něm žánry a kritika tvrdila, že The 1975 nevědí, kým chtějí být. Zpěvák Matt Healy však měl jasno, jaká odezva je pro něj podstatná. „Pokud by sis měl vybrat a hrát 240 koncertů ročně buď před desítkou tisíc křičících mladých lidí, kteří tě zbožňují, nebo lidmi, kteří tam stojí a myslí si ,zkus mě ohromit‘, tak vím naprosto přesně, jakou možnost si každý večer vybereš,“ říká překotně v nedávném rozhovoru pro The Guardian.

The 1975 si dnes vybírat nemusí. Aniž cokoli změnili na svém přístupu, podařilo se jim s loňským ambiciózním a pestrým albem I like It When You Sleep, For You Are So Beautiful Yet So Unaware Of It pokořit britskou i americkou hitparádu, vyprodávat haly, získat ještě více fanynek i fanoušků, ale také vyhrát dost anket o desku roku a cenu Brit Awards za nejlepší kapelu Británie.

Na uskupení, kterému ještě před třemi lety přiřkl vlivný týdeník NME nálepku nejhorší britské formace, to není špatný výsledek. The 1975 totiž nejen rozumějí duši adolescentek a adolescentů, ale také skvěle chápou, že posluchači dnes nejsou díky obrovskému přísunu hudby věrní jednomu žánru, a není tak ani důvod, aby se na jeden žánr omezovala kapela. Živě to předvedou 26. června na koncertě v pražském Foru Karlín.

Žádné filtry

Na začátku byl obrovský nezájem. Dali se dohromady ještě na střední škole v Cheshiru na okraji Manchesteru. Zpočátku hráli předělávky jiných, ale když ve svých patnácti začal Matt Healy psát první písně, zkusili vlastní repertoár. „Škola pro mě byla únavné břímě. Stála v cestě tomu, abych se stal popovou hvězdou. Celý den jsem jen koukal na hodinky a čekal, až vyučování skončí,“ vzpomíná Healy na rané roky. A zatímco se ostatní spoluhráči vydali na univerzitní studia, on vytvářel další a další skladby, pracoval v čínské restauraci a vypěstoval si také velkou slabost pro kokain.

Neměl rodiče, proti kterým by revoltoval, otec Tim Healy i matka Denise Welch už byli v době jeho dospívání úspěšní herci vedoucí bohémský životní styl. Zároveň mu umělecké zázemí příliš protekce nepřineslo, jeho kapela se ani deset let po vzniku nemohla odlepit ode dna. Střídali jedno horší jméno než druhé, až se nakonec shodli na nic neříkajícím The 1975, což bylo datum, které Healy našel v jedné sbírce básní Jacka Kerouaca. Se skladbami, z nichž se později staly hity, je odmítlo hned několik vydavatelství – až se jejich manažer rozhodl, že první EP jim vydá sám.