Ach, tyhle bychy, těžko se honí, navíc ženě, a navíc bez dokončeného vysokoškolského vzdělání. No, pokusím se; pojďme k zadání…
Kdybych byla prezidentkou, zůstala bych, co naplat, především tou ženou. A tak bych se v první řadě snažila, abych byla touženou – tedy aby mi to ve funkci slušelo: chtěla bych být upravená, ale ne ulízaná, pevná, ale ne prkenná, originální, ale ne výstřední, vkusná, ale ne luxusní za každou cenu, a vždy samozřejmě žensky ženská, ale ne žensky vyzývavá.
Co do celkového dojmu a vystupování bych pak měla působit dobře, nikoli bodře, moudře, nikoli přemoudřele, sofistikovaně, nikoli nadutě, a samozřejmě i vtipně, nikoli směšně (a taky nikdy za uchem třešně!).
Hlavně kvůli možnému posměchu ve světě i doma bych soustavně a do úmoru brala hodiny anglického jazyka. Perfektní americká i britská angličtina v oficiální i hovorové verzi sice nejsou malými cíli, ovšem dost času bych ušetřila vynecháním pokusů o čínštinu či oprašováním maturitních otázek z ruského jazyka (jakkoli by mi „što ja dělaju ljetom“ na setkání s Putinem možná stačilo, přidala-li bych, že „amfóry ja v more jiščo nělovila“).
Bohužel, ani já bych se nevyhnula košatému týmu poradců, poradkyň, asistentů a asistentek, od cvičitelů fitness a jógy přes odborníky na globální oteplování a plodinovou burzu až po sociálního etnografa, který by věděl, čím a zda vůbec si na té či té zahraniční návštěvě zakrýt hlavu nebo co vlastně. Všechny bych si je vybírala – a též je, v případě…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu