Autorské jméno Ondřeje Horáka skýtá solidní záruku. Dlouholetý redaktor kulturních rubrik, recenzent, autor svěžího románu Dvořiště i docela svěžích esejí Boží zboží. Kredit lze připsat i jeho alter egům, ať už v pozici ghost writera skrytého za slavné jméno (Pohlreich, Bernard) anebo pseudonymním (Čestmír Kapřík, autor Ligy opravdových mistrů). Nyní vydal novelu Nebožtík, jejíž svižná anotace slibuje, že nabídne cestu „mladého, znuděného a zhýčkaného literáta Štěpána Hrdiny, jenž marně hledá náhradní náplň svého života“. A bohužel přesně toho se dočkáme.
Literát přečká tvůrčí pobyt v Norsku, doma přetrpí Vánoce a marně zkusí senzitivitu nabudit výletem do Osvětimi. K tomu popis intelektuálních večírků a několika erotických epizod líčených s imaginací účetního. Příběh o blbé spisovatelce nabídla nedávno v Macoše Petra Hůlová. Podává ho ale dynamicky a nápaditě, čtenář od hrdinky odstupuje víc a víc. Že by si chtěl Horák vyřídit účty se zatuchlým literárním prostředím, v němž lze podobných typů jistě najít dost? Že by takové ostré slovo do vlastních řad? Ale koho by mělo zajímat? O neschopných znuděných entomolozích se taky hned nepíšou knihy, byť se jistě vyskytují. Anebo máme číst knihu autobiograficky – autor se po letech strávených s literaturou nudí? Ale proč se pak do psaní nutí, když nevymyslí ani název, který by nebyl nudně polopatický.
Ano, chápeme, hrdina je živoucí mrtvolou, novodobým Oblomovem. Jenže toho Gončarov rozpitvává s nadšením a náruživostí, kdežto Horákovo strojově studené minimalistické vyprávění je nudný příběh o pitomci. Má-li to být experiment, kdy je čtenář lapen do pasti nudy a zažívá to, co postava, měli bychom být vděčni, že z nás dělá laboratorní myš jen na malém prostoru. Kdyby přidal dalších sto stránek, možná by některé čtenáře unudil k smrti. A literatura by konečně měla prokazatelný dopad.
Autor je literární vědec.
Ondřej Horák: Nebožtík
Akropolis, 136 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
