Vím, kým bych se inspiroval

Zrovna zpracovávám pro Český rozhlas dokument z cyklu Příběhy 20. století o faráři a jezuitovi Františku Líznovi. To by byl panečku prezident! Mohli bychom se spolehnout, že mluví pravdu a rval by se za nás jako lev. Nikdo mu není lhostejný, ani ten nejposlednější zapáchající bezdomovec, který si třeba i za své trable může sám. Stará se o ně. Lízna toho má za sebou hodně přesvědčivého.

Za komunistické totality seděl pětkrát za to, že chtěl odejít za hranice na Západ, šířil samizdaty a letáky o politických vězních, podepsal Chartu 77. Navzdory estébáckému surovému nátlaku si dál trval na tom, že společnost řízená komunisty je uvězněná, nesvobodná a zvrácená.

Prezidentem má být člověk, který svým životem prokázal odvahu, pevnost při obhajobě lidských práv a liberálnědemokratických hodnot, jež chrání naši svobodu. Takový prezident by nikdy nenadbíhal ruskému diktátorovi Putinovi ani čínskému Si Ťin-pchingovi, neostýchal by se pozdravit s dalajlamou. Od takového prezidenta bychom mohli očekávat všechno to, co dnes tolik v politice chybí. Rozhled, otevřenost k dialogu a diskusi, vlídnost, mírnost. Nezahleděnost do sebe (určitě by se negoogloval), hájil by naše zájmy tak, aby bylo jasné, že patříme do Evropy, podílíme se na ní a neseme za ni i spoluodpovědnost. Zastával by se pronásledovaných, mírnil by nacionalistické, nenávistné proudy ve společnosti namířené na kohokoli.

Inicioval by Institut pro občanské vzdělávání. To nám chybí jako sůl. Představoval bych si…