Jak porazit závislost

Letos jich bude znovu zhruba milion a Ivana Vodičková má v plánu se přidat. Než se nad ránem 1. ledna 2017 nad poslední skleničkou rozloučí s přáteli, zakončí silvestrovský večírek svým oblíbeným rituálem. Do ruční baličky vloží malou hrst vlhkého tabáku, důvěrně známým pohybem z něj vyrobí cigaretu a zapálí si. Vychutná si každý šluk, protože – jak říká – kouření ji vždycky hrozně bavilo. Tahle cigareta má být ale její poslední.

„Už dlouho chci přestat, protože můj partner je nekuřák. Sice tolerantní, ale mně už je ta situace nekomfortní,“ vysvětluje sedmadvacetiletá Ivana, která pracuje jako produkční v malé propagační firmě. „Navíc tři z mých prarodičů zemřeli na onkologická onemocnění, tak nechci dopadnout stejně.“

Pokud bychom hodnotili její šance vydržet bez cigarety čistě z hlediska statistiky, nejsou vysoké. Z údajů Státního zdravotního ústavu vyplývá, že z přibližně milionu Čechů, kteří se ročně pokusí s kouřením sami skončit, jich uspějí pouhá čtyři procenta.

A Ivana dopředu tuší, co bude nejtěžší. Zůstat v práci sedět sama u stolu, když její tři kolegové společně vyrazí na terasu, aby si nad popelníkem dopřáli zaslouženou odměnu a zároveň „probrali ty nejdůležitější věci, které se vždycky řeší u cigára“. Pozorovat, jak si její kamarádka při setkání u vína zapaluje jednu od druhé a slastně vtahuje modravý kouř. „Budu hrozně nervózní a asi nebudu v lednu moc chodit ven,“ uvažuje mladá společenská žena o svých prvních týdnech bez tabáku. „Ale mám trochu strach, že se budu cítit vyřazená.“

„Není to sranda“

Pokud by se Ivana Vodičková chtěla utvrdit v tom, jak náročné může být novoroční předsevzetí dodržet, stačí zaklepat na dveře přednosty Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze Michala Miovského. Jeden z předních českých odborníků na závislosti přestával kouřit celkem třiadvacetkrát. „Byl jsem z toho úplně na mrtvici,“ směje se s odstupem Miovský, „štvalo mě, že pracuju v tomhle oboru a nedokážu to. Ale byl jsem takový ten sociální kuřák zvyklý kouřit s přáteli a skutečně to nebyla sranda.“

Podle něj lékaři a psychologové zabývající se závislostmi kouření donedávna zásadně podceňovali. Zatímco onkologové a kardiologové vyhlašovali cigarety za vůbec nejhoršího nepřítele lidského zdraví a na krabičkách přibývalo odstrašujících obrázků, odborná podpora pro ty, kdo se rozhodli přestat, se rozvíjela zcela minimálně. „Lidem závislým na alkoholu nabízíme opakované hospitalizace, ambulantní léčbu, skupinové nebo individuální terapie. A u cigaret předpokládáme, že člověku stačí vůle a motivace, případně léky,“ říká Miovský. „To je docela nerealistické, protože ta závislost je v mnoha ohledech srovnatelná.“