Představ si svět ze samých slimoušů. Představ si svět z duhy. Představ si svět bez lidí.“
„Co by se stalo, kdyby ze světa zmizeli lidi, mami?“ To je ta starší, Emilka.
„Všechno by se zaradovalo. Rostliny i zvířata i celá Země by si oddechly a začaly se pomalu uzdravovat,“ řekla jsem.
„Lidé mají za úkol odejít,“ řekla Franci. To je ta mladší. Má takové okamžiky, mezi smíchem a pláčem k ní přicházejí chvíle prozření.
Život je vlna, řekla nedávno. A teď zase: Lidé mají za úkol odejít.
Ve vsi začala hrát dechovka. Údolím se neslo pomalé vytrubování, mohla to být svatba nebo pohřeb. Spíš to druhé.
Vzaly jsme se za ruce a šly po mostě přes řeku Trnávku, kolem klášterního rybníka a staletého dubu, zákrutou nahoru ke hřbitovu. Zahlédly jsme ještě chvost pohřebního průvodu, jak zahýbá k hlavní bráně. Bylo kolem čtvrté hodiny odpolední, srpen, horko. Jako v té básni od Seiferta: „Hudebníci, na čele pot, vylili občas z trubek sliny.“
Hudebníci byli čtyři, mezi nimi jedna žena. Zůstali stát mezi náhrobky, nějakých dvě stě metrů od čerstvě vykopaného hrobu. Čekali, až kněz dokončí obřad nad rakví, a odpočívali.
Hřbitov v téhle vsi, kde trávil letní prázdniny už můj otec, potom já se sestrou a teď naše děti, lze obsáhnout jediným pohledem. Uprostřed stojí kaple a kolem dokola běží vápnem obílená zeď, v jednom rohu přerušená barokní šestibokou márnicí. Některá jména na náhrobcích se mi pojí s tvářemi: paní Rokoská prodávala v papírnictví. Pan Holoubek byl…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu