Zemřel Leonard Cohen
Jen před několika dny vydal písničkář desku věnovanou stárnutí a smrti
Leonard Cohen dnes ve věku 82 let zemřel.
•••
Ten e-mail ji zastihl v poslední chvíli, ještě při plném vědomí. „Marianne, už nastal čas, kdy jsme tak staří, že se naše těla pomalu rozpadají, a myslím, že tě brzy budu následovat. Věz, že jsem tak blízko za tebou, že kdybys natáhla ruku, dotkneš se mé,“ stálo v něm. Prý se ještě usmívala, když jí dopis předčítali, to už jí zbýval sotva den života.
Tak proběhlo poslední rozloučení Leonarda Cohena s Marianne Ihlen, ženou, kterou poprvé spatřil počátkem šedesátých let na řeckém ostrově Hydra. Potkal ji na samém začátku písničkářské kariéry a stala se inspirací hned pro několik jeho skladeb: Bird on the Wire, Hey, That’s No Way To Say Goodbye a především So Long, Marianne. Zveřejnit Cohenův poslední vzkaz přítelkyni bylo přání jejích norských přátel a příbuzných. A on nic nenamítal: „Váže se k ní píseň a také tu je příběh. A ten příběh je roztomilý, takže v tomto smyslu jsem spokojen,“ poznamenal nedávném profilu pro časopis The New Yorker.
Leonard Cohen byl od počátku připraven měnit svůj život v spektákl a temné pocity v písních na čerstvém albu You Want It Darker jsou toho čerstvým a pádným důkazem. Pár měsíců po úmrtí Marianne Ihlen vydal syrovou desku, která patří z jeho pozdního repertoáru k těm nejlepším. Zní bilancemi, smířením a až cynickou připraveností dvaaosmdesátiletého muže čelit všemu, co mu ještě život může přichystat. Motiv odchodu a zhasínání světel album řadí i do překvapivě početné řady letošních desek, jež vznikaly ve stínu a předtuše smrti.
Modlitby a kletby
Dům na sluncem zalitém ostrově Hydra si za pár stovek dolarů koupil v roce 1960. Plán měl mladý bohém ze zajištěné montrealské rodiny jasný: vyhřívat se, pracovat na sexuálně provokativním experimentálním románu Nádherní poražení, na další sbírce básní a po večerech konzumovat speed, LSD nebo marihuanu. Právě tady jeho šarmu a výřečnosti podlehla vdaná Marianne.
Smrtelnost je jedním z hlavních témat hudby roku 2016.
Slabost pro ženy Cohena charakterizovala od teenagerského věku. Fatální erotismus stejně jako výrazná náboženská symbolika tak brzy pronikly i do jeho skladeb a to jej odlišovalo od angažovaných vrstevníků generace šedesátých let. Je paradoxní, že milovník avantgardní literatury 20. století, který beatlemánii vnímal s nedůvěrou, se stal hudebníkem z ryze vykalkulovaného rozhodnutí. Prodat v Kanadě 200 kusů básnické sbírky bylo v té době nahlíženo jako bestseller a třítisícový náklad románu byl také vcelku úspěch, ale na dlouhodobou obživu to nestačilo.
„Musel jsem začít něco dělat a říkal jsem si, že docela umím hrát na kytaru. Říkal jsem si, že vyrazím do Nashville – miloval jsem country, a zkusím tam sehnat práci jako kytarista,“ vzpomínal před lety v rozhovoru pro The Guardian. Cestou se však zastavil v New Yorku a tam mu učarovalo novátorské folkové hnutí, v jehož čele stáli Bob Dylan, Joan Baez nebo Judy Collins. Scházeli se v kavárnách, byli osobní i angažovaní. „Písničky jsem si psal vždycky, ale do té chvíle mě nenapadlo, že by pro ně mohl být odbyt,“ vybavuje si moment prozření, díky němuž překonal i chorobnou stydlivost a poprvé vystoupil s kytarou před publikem. A této škole nepřestal být nikdy vděčný. Když před pár týdny získal Bob Dylan Nobelovu cenu za literaturu, při tiskové konferenci o svém o pár let mladším učiteli prohlásil: „Pro mě to je, jako kdyby někdo na Mount Everest připnul medaili za to, že je to nejvyšší hora.“
Cohenova osobitost spočívala od první chvíle v tom, že se na rozdíl od Dylana úzkostlivě držel inspirací, jež předcházely popu, a místo lidovosti upřednostňoval kultivovanost. Představil se publiku jako čtenář Tolstého, Joyce, Prousta a Eliota. Přitom mu nebyl cizí ani humor a vedle raného blues poslouchal především francouzský šanson Édith Piaf a Jacquese Brela, jejichž projev stojí spíš na vyprávěném příběhu. Cohen tu mnohem více než ve svých básních a prózách sázel na srozumitelnost a přímost, přitom spojil intelektuální vytříbenost s otevřeným přístupem k sexualitě, jak bylo pro šedesátá léta typické. To ostatně charakterizovalo i jeho životní styl mimo pódium, kdy se u šatny či v hotelu tísnily davy fanynek.
Vysloužil si kultovní postavení a stvořil oddanou komunitu fanoušků, kteří slyšeli na jeho pochmurná slova. „Dylan vás dokázal vzít až na konec rozpínajícího se vesmíru, ale neznělo to jako nic, s čím bych se mohla ztotožnit, nebylo to pozemské. Leonardovy písně byly kombinací detailů ze života s přídechem mysteria. Jako modlitby či kletby,“ popisuje v New Yorkeru písničkářka Suzanne Vega rozdíl mezi svými velkými vzory. Jednou takovou modlitbou, které se podařilo vrůst do populární kultury, se stalo pochybující Hallelujah. Strávil jeho přepisováním pět let, měl osmdesát slok, ale nakonec vybral jen čtyři. Šlo o biblické podobenství, vyznání lásky i meditaci nad povahou písně. Co je píseň tváří v tvář něčemu většímu, co nás přesahuje? A nemůže být píseň nakonec sama tím větším?
Skladba zpívaná s distingovaným odstupem se ukrývala na druhé straně alba Varoius Positions z roku 1984 a ve své době vyšuměla. Křehká spiritualita padesátiletého muže se nedokázala prosadit vedle efektní tvorby hvězd jako Michael Jackson a Madonna. Postupně však začala žít v četných předělávkách, kterých je do dneška přes tři sta. Ty nejvýraznější natočil John Cale, zpopularizoval ji filmový Shrek, v srdceryvnou baladu ji proměnil Jeff Buckley. Na první místo britské hitparády ji pak v přepjaté soulové podobě dostala finalistka X Factoru Alexandra Burke, čímž se stala otravnou součástí všech talentových soutěží – a Cohen se přimlouval, zda by na ni nemohlo být vyhlášeno embargo.
Bestie je zkrocena
„Nedávno jsem řekl, že jsem připravený zemřít, ale to jsem přeháněl. Člověk to někdy dramatizuje. Mám v úmyslu žít navždy,“ prohlásil Cohen s humorem minulý týden před novináři v reakci na tísnivou atmosféru nového alba. Jestli ho ke kytaře v začátcích přivedly finanční důvody, za jeho čilou tvorbu po roce 2000 opět mohla existenční nouze. Po katastrofálním turné z roku 1993, které prožil v alkoholovém oparu, se uchýlil do zenbuddhistického centra, kde prožil téměř šest let. Ve skromnosti tu meditoval, vařil a pracoval, aby pak zjistil, že ho mezitím manažerka připravila o všechny peníze.
Opět přišel čas na nové turné a nové písně – tentokrát takové, které bez hořkosti pojednávají o třetím, závěrečném aktu života. A z nich je album You Want It Darker bezesporu nejvíc obnažené a odvážné. Už názvy předchozích desek Old Ideas a Popular Problems jako kdyby ironicky konstatovaly, že Cohen nemůže přijít s ničím novým, ale You Want It Darker přesvědčuje o opaku. V domácím studiu se Cohen poprvé svěřil do producentské péče svého syna – taktéž hudebníka Adama, a ten ho zbavil hned několika zlozvyků. Zpěv vystřídal spíš přednes s důrazem na každý detail v otřískaném hlase. Pryč jsou laciné klávesy, které mu dělaly společnost poslední dekády, stejně jako sboristky, jež písně posouvaly od naléhavosti k barovému kýči. Dominuje akustická kytara a housle, ženské hlasy vystřídal mužský židovský sbor z Montrealu.
Už tato výměna – stejně jako verše „Nepotřebuji milenku, zuřivá bestie už je zkrocena“ – výmluvně hovoří o mizení libida. Náhle je prostor pro vzpomínky, výčty omylů i toho, v čem se člověk poučil. Motiv odchodu je všudypřítomný, ale nenahání obavy, spíše vybízí k věcným otázkám. Místo tu má židovsko-křesťanská symbolika stejně jako návrat na ostrov Hydra. „Znělo to jako pravda, ale dnes to už pravda není. Zajímalo by mě, co to bylo,“ zní přiznání muže, který ani po osmdesátce není o mnoho moudřejší, a vzápětí v Steer Your Way mluví o tom, jaké to je den co den navigovat život mezi touhou a pokušením, spiritualitou a konzumem.
Cohenovi se tu daří přenést témata moderny až do dnešních dnů, zároveň jeho dlouhověkost vnáší do populární hudby typ vědění a cítění, jaký v ní nikdy nebyl. To je dáno již statisticky: na počátku 20. století žilo v USA půl procenta lidí nad 80 let, dnes ji jich je přes 3,5 procenta. I v popu se tak narušuje zažitý koncept, že jde o žánr vyhrazený přebytkům mladické energie a síly. Naopak, málokterý rok přinesl tolik mimořádných alb, která byla věnována předtuše odchodu, bolesti a bezmoci. Počínaje Bowieho finálním albem Blackstar přes rozlučku Iggyho Popa a Caveovo mrazivé Skeleton Tree poznamenané úmrtím syna až po You Want It Darker. Smrtelnost jako by se do populární hudby v roce 2016 vloudila coby jedno z hlavních a nečekaných témat. Možná jako důkaz, že se za jejího zvuku dá nejen dobře dospívat, tančit, milovat a žít, ale nakonec snad i důstojně odejít. Cohen o tom nepochybuje ani na moment, když v titulní skladbě zpívá: „Jsem připraven, můj pane.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].