Dopisy

88 + 98

Respekt 44/2016

Jsem ochoten připustit (nevěda, proč by tak jednal), že ministr Daniel Herman neříká pravdu (o možném vyznamenání svého strýce a o vládní domluvě ve věci setkání s dalajlamou), stejně jako jsem ochoten připustit, že pravdu neříká ministr Lubomír Zaorálek (o vládní domluvě ve věci setkání s dalajlamou), anebo že pravdu neříkají všichni z okolí prezidenta Miloše Zemana (o možném vyznamenání Jiřího Bradyho). Ze všech vyjádření výše jmenovaných plyne, že někdo mlží.

Nám, kteří nemáme informace, nezbývá než někomu věřit. Všichni si ale můžeme přečíst tzv. Společné prohlášení nejvyšších ústavních činitelů ČR, které na setkání Herman–dalajlama reagovalo a na které se v následujícím dění zapomnělo. Podepsaní ústavní činitelé pro prohlášení přejali komunistický slovník svých čínských strategických partnerů – jen oni totiž v posledních desetiletích stále dokola lživě opakují dalajlamou nesčíslněkrát odmítnutou tezi o separatismu a úsilí odtrhnout Tibet od Číny (kdo chce, dozví se, proč byla 14. dalajlamovi udělena Nobelova cena za mír). Jestliže naši ústavní činitelé podepsali prohlášení, v němž se mluví o vzájemném respektu v otázce Tibetu, jaký tedy mají názor na situaci, která v Tibetu panuje (i v oblasti lidských práv Tibeťanů)? Obávám se, že svým prohlášením se otevřeně postavili na stranu svého strategického partnera. Proč?

Pavel Miškovský

PROČ NÁS DĚSÍ KLAUNI

Respekt 43/2016

Zatímco první odstavce věcně popisují současnou vlnu strašení v klaunských maskách, druhá část textu, kde jsou jako příklady „klaunů“ uváděny „tragická postava“ Grimaldiho a jeden sériový vrah, může, obávám se, způsobit víc škody než užitku.

Klaun není ani nebyl primárně definován maskou ani dalšími vnějšími atributy, ale především způsobem herecké práce a citlivostí k vlastním i obecně lidským nedostatkům. Chceme-li tedy považovat za klauna každého, kdo se ať už schválně nebo z nedostatku vkusu obleče do nejhorší karikatury významu tohoto slova, budeme potřebovat hodně velký pytel, aby se tam spolu s ním vešli v našem kontextu např. Voskovec a Werich, Boris Hybner, Boleslav Polívka či Ctibor Turba a všichni další klauni divadelní či zdravotní. Charlie Chaplin je často považován za „největšího klauna“, aniž by ho se současnými „strašiči“ v latexových maskách spojoval jediný vnější rys.

Právě červený nos považujeme za jasný identifikační znak klaunů. Tato maska nic neskrývá, naopak odhaluje i slabší a potenciálně komické stránky našich povah a charakterů. Kus nabarvené gumy s pleší, našitou parukou a děsivou grimasou tedy nemá se skutečným významem slova klaun nic společného a tyto dva světy bychom neměli lehkovážně spojovat.

Dozvídáme-li se z článku, že „klaun sice srší vtipy a legračně zakopává“, je to asi tak adekvátní popis klaunské práce, jako kdybychom o lékaři řekli, že „předepisuje pilulky“. Posláním lékařů je především rozpoznávat a léčit nemoci, což může a nemusí zahrnovat předepisování pilulek, ale nespočívá v něm podstata lékařské profese. Klauni nevyprávějí vtipy – vtipní jsou tím, že jsou jako my, tedy že zakopávají nikoli „legračně“, jak píše pan Třešňák, ale také jako my.

Nezaměňujme proto skutečné klauny s jejich nejzoufalejšími karikaturami a nebudeme potřebovat od lékařů psát pilulky k léčení další fobie – místo „strachu z klaunů“ zůstane jen starý známý strach z pitomého třeštění a průvodního latentního či skutečného násilí.

Lukáš Houdek, umělecké vedení, Zdravotní klaun, o. p. s.

OPRAVA

V minulém čísle jsme v mapě k článku Divočina v parlamentu zaměnili v oblasti Šumavy označení Národního parku a CHKO Šumava.

Za chybu se omlouváme.