Cítíme znepokojení

Aspoň co se týče politiky, nebyly uplynulé dva týdny v Česku chudé na nevídané věci. Nejprve přišlo podezření, že prezident Miloš Zeman a jeho lidé kupčí se státními vyznamenáními. Následovalo prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů, ve kterém slibují Číně, rozezlené dalajlamovou návštěvou na ministerstvu kultury, že Česko udělá pro východní vládce vše, co si budou přát. Obojí přivedlo na státní svátek na Staroměstské náměstí patnáct tisíc lidí, rozhodně víc, než organizátoři očekávali. A minulý čtvrtek jeden z nich, textař a byznysmen Michal Horáček, definitivně oznámil, že se bude ucházet o kandidaturu na prezidenta a bude sbírat potřebných padesát tisíc podpisů občanů. Závod o prezidentský úřad – volby se budou konat za patnáct měsíců – tak oficiálně začal.

Tak odteď, ano?

Horáček svůj úmysl sdělil národu v historické budově pražské čistírny odpadních vod. Průmyslová památka ze začátku 20. století – její podzemní prostory vyvedené v holých cihlových stěnách, mezi nimiž trčí mohutná ocelová kola, působí dojmem filmové kulisy i středověkého kostela zároveň – byla pro tu chvíli dobře zvolena. Před dvacet novinářů a televizní kamery předstoupil dosud neznámý Horáček, ve své nové státnické poloze. Bez pozdravu rovnou začal číst svůj dvacetiminutový kandidátský projev, spisovnou češtinou a v dlouhých, komplikovaných větách, s důrazem na slova jako „věřím“ a „úcta“. Zakončil ho svým předvolebním mottem, že „máme na víc“.

Horáčka čeká…