Ve jménu rodinné cti

V rozostřeném úsměvu tmavovlasé ženy, která přijala internetový videohovor a jejíž tvář se zjevila na monitoru, jsou patrny drobné stopy únavy: na Floridě, kam si s manželem odjela na pár týdnů odpočinout k jeho příbuzným, je teprve osm ráno. Ta lehká únava ale nepramení jen z ranní rozespalosti. Do rysů energické ženy ji vepsaly události posledních dvaceti měsíců, doby, během níž se Terezie Kaslová pustila s Hradem do boje o čest svého dědečka, novináře Ferdinanda Peroutky. Jak známo, český prezident loni lživě nařkl Peroutku z autorství článku Hitler je gentleman a výroku „nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“, na čemž se pokusil demonstrovat originální hypotézu, že Peroutka byl „fascinován nacismem“. Že ani jedno z toho není pravda, už je dávno známo. Terezie Kaslová má navíc pár týdnů v ruce pravomocný rozsudek, že se prezidentská kancelář musí za lež omluvit. Zároveň však zjistila, že pustit se do pře s prezidentem a jeho fanoušky není jen tak: po celou dobu spolu se svou rodinou čelí urážkám živeným z Hradu. „Právě jsem ze své pošty smazala další e-mail fanouška Miloše Zemana, jak si tak ubohá osoba jako já dovolí osočovat pana prezidenta ze lži,“ říká paní Kaslová. „Ale to se nedá nic dělat. Na náladě tohle všechno nepřidá, jenže dědeček už se bránit nemůže a já jeho čest bránit musím. Považuju to za normální a nutné.“

Vzpomínka na parapetu

Novou vlnu posměchu na sociálních sítích i v e-mailové schránce paní Kaslové rozpoutal nedávný článek, který pod zarážkou „Exkluzivně!“ a titulkem „Peroutkova vnučka Kaslová válčící se Zemanem je i vnučkou protektorátního premiéra odsouzeného za kolaboraci“ otiskl web Parlamentní listy, k jehož specialitám patří fakt, že si na něm politici za úplatu mohou objednat texty vylepšující jejich veřejný obraz. Stalo se tři dny poté, co prezidentovi vypršela lhůta určená soudem k uveřejnění omluvy Peroutkovi za lživé nařčení. Hrdinou textu byl dědeček paní Kaslové z otcovy strany Richard Bienert, který byl ministrem vnitra i předsedou protektorátní vlády. A mluvčí Hradu jej okamžitě sdílel na sociálních sítích. „Byl. Tak to zkrátka je. Nevím proč, neznala jsem ho. Ale co to má společného se lží prezidenta o Peroutkovi?“ krčí rameny Terezie Kaslová. „V té době byl současně můj druhý dědeček, Peroutka, šest let zavřený v koncentráku, a asi ho tam neodvlekli omylem, protože nerozpoznali, že vzývá Hitlera.“

Tlak z Hradu se naučila vnímat, jak říká, čím dál méně – po mýlce prezidenta začal za Zemana dělat špinavou práci jeho mluvčí Jiří Ovčáček a co chvíli zveřejňoval další „odhalení“ ve prospěch prezidenta. Kusy Peroutkových článků vytržené z kontextu, které se mluvčí snažil vykládat jako důkaz Peroutkovy kolaborace. A stejně jako dnes u článku o dědečkovi Bienertovi se pod nimi množily sprosté nadávky na adresu paní Kaslové. „Už to nečtu, na Facebook pana Ovčáčka se nedívám,“ říká Terezie Kaslová. „A na jinakost jsem zvyklá od dětství, už v rané pubertě jsem stála před tabulí jako odstrašující příklad buržoazní rodiny. Tohle mě rozhodně nesloží.“ I po vítězném rozsudku, který prezident odmítá naplnit, podala dovolání k Nejvyššímu soudu – nesouhlasí s výkladem soudce, že omluvit se sice Zeman musí, ale že na výklad „fascinace nacismem“ má právo, protože fascinace může být i negativní, jako je „králík fascinován pohledem kobry“. A podala také návrh na exekuční vymožení omluvy – pokuta pro prezidentskou kancelář může vyšplhat do výše sto tisíc korun, a když se Hrad rozsudku nepodvolí, může paní Kaslová podávat návrh na exekuci pořád dokola. „Opakovaně to dělat nechci, vždyť je to taková trapnost. Podala jsem to jednou a uvidíme.“

Sílu jít dál, jak říká, jí kromě rodiny a přátel dává i spousta cizích lidí. Do e-mailu kromě zlostných nadávek chodí také dopisy milé a těch je, jak spočítala, mnohem víc – jen za poslední týden na tři urážlivé připadlo patnáct milých vzkazů, v nichž jí neznámí lidé děkují a píší, že bojuje i za ně.

A je tu ještě jeden člověk, za nějž Terezie Kaslová vede svůj boj. Necelou hodinu cesty vlakem z Prahy leží v posteli přikrytá po bradu v přízemním pokoji domova pro seniory drobná stařenka, poslední manželka Ferdinanda Peroutky. Na parapetu v zorném úhlu očí Slávky Peroutkové je vystaven portrét dávno zemřelého manžela, na polici proti televizi mezi knihami Čapka a Tigrida visí Peroutkova fotografie z New Yorku, kde spolu nakonec zakotvili a kde v roce 1978 zemřel. Slávka Peroutková jej následovala do exilu poté, co v roce 1948 odešel ze země před nástupem komunismu. Tři roky poté, co jej konec války osvobodil z koncentráku. Mohl se z něj dostat daleko dřív – už v roce 1939 jej z prvního uvěznění nechal přivézt K. H. Frank a nabídl mu svobodu, když se znovu ujme vedení Přítomnosti a bude v ní loajální k novému režimu. To Peroutka odmítl – ať ho raději odvezou zpět do koncentráku. „Byl skutečný muž,“ pokyvuje unaveně hlavou téměř čtyřiadevadesátiletá paní Peroutková. „Nesnášel nacismus, nesnášel komunismus,“ usměje se, než znovu usne, „skutečný muž.“ O tom, jak prezident s památkou jejího muže nakládá, nemá stará paní tušení. Zpočátku jí to její blízcí opatrně naznačovali v obavě, že by se to mohla dozvědět z televize zavěšené u lůžka, ale byla prý tak vyděšená, že celou prezidentskou patálii rychle zamluvili. Řekli jí, že šlo jen o malou mýlku, celý národ že to prezidentovi vysvětlil a už je zase všechno v pořádku.