Když stárne nihilista

Jsi samý nihilismus, cynismus, sarkasmus a orgasmus. S tímhle heslem bych ve Francii vyhrál volby, odpovídá na poznámku neurotický spisovatel Harry Block. To se psal rok 1997 a černá komedie Pozor na Harryho je zřejmě posledním všeobecně přijatým filmem Woodyho Allena, autora kdysi neodmyslitelně spjatého s New Yorkem a tvůrce klasik sedmdesátých a osmdesátých let jako Annie Hall nebo Manhattan. Od té doby sice stále navzdory převažujícím negativním reakcím točí co rok to nový film, ale nad každým se nese spor, zda se aspoň blíží někdejší formě, nebo se proměnil v úkaz zbytnělé reputace.

Allenův nejnovější snímek Café society zasazený z části do Hollywoodu třicátých let a zčásti mezi newyorskou smetánku jednoznačnou odpověď nenabízí. Záblesky pověstné skepse a neurotického humoru střídá únava a zvláštní nedbalost. Film tak spíš podtrhuje jeden z paradoxů Allenovy pozdní tvorby: že točí příliš často, a nikoli jako veterán, jímž je, ale trochu jako začátečník, který se přitom vlastně příliš nesnaží. Být hotov, jít dál a ještě něco říct.

Přesto je každý jeho film očekávanou událostí. Ten letošní například zahajoval festival v Cannes a pod jedním z on-line rozhovorů se objevil nadšený komentář: „Chci vždycky žít ve světě, kde můžu čekat na další film Woodyho Allena.“ Jako by Allen, který změnil tvář americké komedie, představoval spojnici s minulostí, u níž si nechceme přiznat, že už skončila. Stabilitu a konstantu ve světě, kde se vše…