Dopis z Aberdeenu

Divím se, že Aberdeen, jehož fotbalistům kdysi slavný sir Alex Ferguson pomohl v začátcích své trenérské kariéry ke třem mistrovským titulům, už dávno nepřejmenovali na Greytown, šedivé město. Slunce jsem tam během svých několika návštěv viděl jen jednou. Ona tedy úplně stačí přezdívka „Granite City“, protože ocelově šedivá není na severovýchodě Skotska jen obloha, ale taky domy postavené převážně z odolné žuly. I atmosféra teď ale byla nějaká šedivě pochmurná.

Na Aberdeen, centrum skotského ropného průmyslu, dopadla hodně tvrdě krize černého zlata. V posledních letech přišlo v dlouhodobě nejbohatším skotském regionu o práci šedesát tisíc lidí. Přístav, kde kotví hlavně koráby používané na drsných ropných plošinách v Severním moři, postrádá někdejší cvrkot. Zavřely některé restaurace, hotely snížily ceny noclehů skoro na polovinu (nejdražší ubytování je tradičně z úterý na středu, kdy se střídá osazenstvo ropných plošin), propadly se kdysi astronomické ceny nemovitostí.

Doporučili mi, abych na oběd zašel do podniku jménem Cafe 52 v centru Aberdeenu, kterému se navzdory výše zmiňované šedi říká Green. Hlavní jídlo tam přes poledne stojí na londýnské poměry pohádkových pět liber. Uvařil mi mladý sympatický Slovák Patrik, který se za dva a půl roku stihl vypracovat na zástupce šéfkuchaře. V kuchyni myje nádobí jeho maminka Jolana, která za šikovným synkem před pár měsíci přijela. Na protetickém oddělení košické nemocnice prý brala tři sta dvacet eur měsíčně. V Aberdeenu…