Když jsem byla malá holka, měla jsem vysněné povolání. Moje spolužačky chtěly být baletkami nebo cukrářkami, já jsem chtěla být prezidentkou. To jediné mi přišlo dostatečně důstojné. Postupem času jsem si uvědomila, že prezidentkou už být nechci a že ani nejsem osobnostně disponovaná k tomu, abych se účastnila politické soutěže. Přesto jako mnozí jiní lidé přemýšlím o tom, jaký by dobrý prezident měl být, co by měl dělat a také co by dělat neměl.
Diskuse o prezidentovi a o tom, jaký by měl být, vedeme proto, že část české společnosti není spokojená s tím současným. Jiná část ale spokojená je. Řada lidí má totiž pocit, že je konečně tam nahoře někdo, kdo stojí na jejich straně. Je poměrně lhostejné, že prezident ve skutečnosti lidem pohrdá, důležité je, že tolik lidí cítí, že jsou odstrčení, že elity jsou odtržené, a proto prezidenta vnímají jako někoho, kdo nad nimi z pozice svého úřadu drží ochrannou ruku.
Česká společnost je čím dál viditelněji rozdělená. A to rozdělení se nevede mezi levicí a pravicí, dokonce ani mezi defavorizovanou částí společnosti a „elitami“, ale mezi lidmi, kteří neztratili víru v otevřenou společnost a současný systém na straně jedné, a těmi, kteří ji už nemají nebo nikdy neměli, na straně druhé. Důvodů, proč jsme se dostali do tohoto stavu, je asi více a podle své hodnotové orientace je budeme vidět každý jinak.
Prezident nemá mnoho pravomocí, ale má moc slova, autoritu, kterou mu nemohou vzít novináři ani nikdo jiný. Nemůže měnit…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
