Pravidelný výběr ze světových médií na Respekt.cz

Oslava míru a lásky, nebo obtěžování?

V dvaadevadesáti letech zemřela Greta Zimmer Friedman. Coby jednadvacetiletá zdravotní sestra (asistentka zubaře) se v srpnu 1945 stala ústřední postavou fotografie, která se později zařadila mezi nejslavnější fotky dvacátého století. Právě Gretu na ikonické fotce Alfreda Eisenstaedta během oslav konce druhé světové války na Times Square v New Yorku vášnivě líbá mladý námořník. Mimochodem trvalo vcelku dlouho, než se podařilo určit pravou identitu páru. Námořníka se podařilo identifikovat jako George Mendonsu.

Gretin osud byl dramatický: v roce 1939 v patnácti prchla se svojí sestrou z nacisty ovládaného Rakouska; do země už se nikdy nevrátila, rodiče zemřeli v pekle holokaustu. Na jejím příběhu je ale fascinující i skutečnost, o níž se příliš neví. Fotografie byla desítky let chápána jako oslava mládí, lásky a naděje, ostatně autor jí nakonec dal název Polibek – ale ve skutečnosti zachytila trochu jinou scénu.

Až desítky let po válce Friedman vypověděla, že se v celé situaci ocitla nedobrovolně a že jí nebyla nijak zvlášť příjemná. Mendonsu neznala, nepředstavil se jí, nemluvili spolu. Byl tam se svou přítelkyní, kterou si také později vzal za ženu.  „Ten chlápek ke mně prostě přišel a popadl mě, měl velkou sílu,“ vzpomínala Greta Zimmer Friedman před jedenácti lety v rozhovoru pro Veterans History Project. „Já jsem se nerozhodla, že budu někoho líbat. Nebyla to romantická událost. Prostě jen někdo oslavoval,“ dodala. Až do šedesátých let ostatně vůbec netušila, že tuto scénu Eisenstaedt zachytil.

Robot a oko

Lékaři z oxfordské nemocnice Johna Radcliffa poprvé použili robota, který místo nich vykonal chirurgický zákrok uvnitř oka. List The Guardian citoval profesora Roberta MacLarena, podle nějž jsme byli svědky budoucnosti oční chirurgie. Sedmdesátiletému pacientovi vyrostla na sítnici membrána a zdeformovala ji.  Svůj zrak před zákrokem popsal jako pohled do zrcadlového bludiště. Membrána měla pouze setinu milimetru. Dnešní technologie dokážou monitorovat choroby sítnice na mikroskopické úrovni, fyziologická omezení ale nedovolují, aby je lidé mohli odstranit. Lékaři se pokoušejí operace uskutečnit tak, že zpomalují pulz a jemné pohyby rukou se snaží načasovat mezi údery srdce. Teprve robot však dokáže bezchybně oddělit něco tak tenkého. Po membránách přijde na řadu zavádění miniaturních jehel, jimiž bude do sítnice možné vstřikovat tekutinu. Podle profesora MacLarena to pomůže s vývojem nových metod léčby slepoty s využitím genové terapie a kmenových buněk, které musí být umístěny do sítnice s vysokou mírou přesnosti.