Ten obyčejný železniční přejezd na silnici z dlažebních kostek byl hranicí mezi „my“ a „oni“. Před kolejemi končily staré Milovice, svým vzhledem běžná středočeská vesnice. Za nimi pak začínalo město, nebo spíš panelové sídliště zakousnuté do okolní zeleně, kde nikdo z lidí před kolejemi přesně nevěděl, kolik tam žije obyvatel. Možná osmdesát tisíc, možná sto tisíc, pro tolik byla totiž postavená tamní čistírna odpadních vod, jak se později zjistilo. Brána přes silnici a neustálá vojenská kontrola znemožňovaly Čechům volný přístup. Obyvatelé sídliště se v opačném směru pohybovat mohli.
V Milovicích měla své baráky už rakousko-uherská armáda a všechny následující včetně nacistické. Invaze v roce 1968 ale přinesla městu novou zkušenost. Strategickou oblast půl hodiny jízdy od okraje Prahy obsadili Rusové a postavili tu svoji největší základnu v okupovaném Československu – rozlehlé sídlištní město s letištěm a tankodromem. Když pak v roce 1991 Sovětská armáda odjela, z Milovic za tratí se stalo město duchů, jehož budoucnost byla nejistá.
Marie Okanisianová sem přišla s manželem a dvěma malými dětmi sedm let po odchodu armády. Jako volyňští Češi hledali nové bydlení a v Milovicích koupili od státu přízemní cihlový dům v části po rakousko-uherské armádě. Skoro nikdo tehdy v jejich ulici ještě nebydlel a okolí hlídali černí šerifové, aby se do prázdných chátrajících domů nenastěhoval někdo na divoko. Okanisianovi svůj dům sami opravili a museli si zaplatit i nové napojení…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
