Intuitivně bychom čekali, že lidé chodí na přednášky dozvědět se něco nového. Opak je pravdou. Posluchači – je to vůbec to správné slovo? – se jdou spíše utvrdit v tom starém. Pokud byli předtím odpůrci Darwina, budou jimi i nadále – a špatně z toho vyjde řečník. Pokud byli příznivci myšlenky evoluce, také jimi zůstanou a budou si pochvalovat, jak to ten chlapík hezky všechno vysvětlil.
Nejzajímavějším momentem není ovšem řeč sama, ale prostor pro otázky. Dotaz na nejasné místo řečníkova vystoupení nebo na souvislosti nikdy nepadne. Tím ale není řečeno, že by se lidé nehlásili o slovo.
Upřesňovatel si jej vezme a prohloubí jeden detail přednášky. S velikou pokorou takovýto člověk začne větou „Chtěl jsem jen dodat, že…“ a následuje delší monolog, ve kterém se metodou volných asociací přesune zcela jinam.
Jiný využívá prostor pro dotazy, aby v krátkém příspěvku seznámil posluchače se svým pohledem na vesmír a život obecně. Jeho téma se zpravidla nijak netýká obsahu přednášky a dotyčný využívá jen možnosti promluvit před zaplněným sálem: hlásí se k myšlence třídění odpadů, vyzývá ke sbírce na obecní vinný sklep, volá po odsouzení palmového oleje a podobně.
Strážci pravé víry do věci vnášejí náboženskou vertikálu. Pečlivě hlídají, zda a kolikrát se přednášející odklonil od magisteria svaté církve, a v prostoru na dotazy pak řečníku vytknou všechny jeho přešlapy a hereze – slyšel jsem dobře? Vždyť vy jste dokonce zmínil Richarda Dawkinse?!
Někteří posluchači…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
