Parkuji před Zemědělským muzeem v Praze na Letné a mířím do parku. Přijela jsem chvíli po domluveném čase, a tak za chůze píšu rychle zprávu, že už jsem tu a kam že to mám přesně přijít. Píšu někomu, koho jsem zběžně viděla jen na jeho facebookovém profilu. Cestou na dosud blíže neurčené místo srazu (odpověď na SMS nepřichází a telefon nezvedá) si letmo vzpomenu na své první setkání s nápadníkem přes seznamku, které se tu uskutečnilo asi o měsíc dřív. Bylo bizarní od první chvíle a mně došlo, že všechny ty těžko uchopitelné zvláštnosti, které letmo prosvítaly naším nadšeným a četným týdenním dopisováním, nabyly konkrétních obrysů v prvních několika vteřinách, a že tenhle kluk/pán je jednoduše podivín. A taky že fotky ze seznamky nemusí být vždy aktuální. Rozloučili jsme se asi po třiceti minutách.
Dnešní setkání ale není přes seznamku, a tak do něj vkládám větší naději. Vědomí, že s tímhle mužem jsem si začala psát díky společným přátelům na Facebooku a že je to známý cvičitel jógy, který učí na Letné (a kam po své večerní lekci nasměroval náš sraz), zimu tráví kdesi v Asii a ve volném čase medituje v klášterech, spouští v mojí hlavě barvité představy o dokonalém muži, na jehož cestě mu chybí již jenom skvělá žena (totiž já).
Parkem proti mně začínají proudit lidé s podložkami na jógu, a tak si říkám, že lekce očividně skončila a jdu tedy dobrým směrem. Zprávu nebo zavolání proto čekám každou chvílí. Lidé se ale rozcházejí a telefon stále mlčí. Procházím se různě okolo a proti mně se objeví pět lidí, všichni s podložkami v ruce. Jeden z nich něco vypráví, ostatní poslouchají. Koukám na vypravěče a připomíná mi toho, s kým se mám potkat. Před tolika lidmi jej ale oslovit nejdu.
Začíná se pomalu stmívat a já chodím Letnou dál. Jdu až ke kyvadlu, chci se projít. Prší. V parku je tma a nikde nikdo. Okolo dvaadvacáté hodiny nasedám do auta a jedu domů.
Z následující konverzace na Facebooku vyplývá, že mu nepřipadalo potřebné domluvený sraz rušit. Měl své důvody (studenty, jimž se věnoval ještě po lekci), a ty musím pochopit. Nechápu. V mé realitě se s lidmi scházím, nebo srazy s nimi včas dopředu ruším. Dvě paralelní, nikdy se neprotínající reality. Blokuje si mě na Facebooku.
Zažívám tvrdý střet vlastních představ s realitou a vzpomínám na předešlá setkání s muži ze seznamky. Střet představ a reality to byl vždycky, jen nikdy tak velký jako tentokrát. Jeden měl jasno o své cestě – rád by nás ihned odstěhoval mimo Prahu a zplodil se mnou co nejdříve děti. Nicméně by bylo třeba, aby mě ještě trochu „pěstoval“ (ve skleníku, ve sklepě?). Prý asi pět let. Ten poslední byl fajn, neměl tendenci mě pěstovat ani to nebyl podivín, ale byla to schůzka bez jiskry, a tak jsme se znovu nesešli. Bilance – za dva měsíce celkem čtyři muži. Podivín, zenový egoista, zahradník a v-pohodě-kluk-bez-jiskry.
Přemýšlím nad tím, co mi setkání přinesla. Radost určitě ne. Proč to tedy dělám? Seznamka by mě samotnou nenapadla. Je mi 27 a mám spoustu přátel a známých. Poslední rok a půl jsem ale s nikým nežila a moje rodina dostala strach, že bych mohla zůstat na ocet. A seznamka prý skvěle funguje, přes internet dnes potká svého partnera každý třetí. Přišlo mi to jako zajímavá příležitost poznat nové lidi a trochu nahlédnout za hranice svého sociálního okruhu. Po čtvrt roce nahlížení nicméně svůj profil na seznamce mažu a obnovuji svou důvěru v dobrý záměr a jeho naplnění.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
