Dopis z Koldingu

Jestli chceš něco nakupovat, tak vynechej zeleninu a pečivo,“ volá na mě finská spolubydlící Katja; že prý na to tady mají tahák, jak se k obojímu dostat zadarmo, a dokonce i legálně. A jelikož je Dánsko nejdražším státem Evropské unie, proč ne, ráda se nechám zasvětit.

V půl jedenácté večer vyrážíme do ulic Koldingu, univerzitního města ležícího v jižním Dánsku asi dvě stě kilometrů od Kodaně, ještě spolu s dalšími spolubydlícími z Íránu a Maďarska. Všechny čtyři oděné ve věcech, jež snesou nějakou tu špínu a u kterých nebude vadit, že se zamažeme. Směr je jasný, supermarket Netto po zavíračce. Celá ta situace se tváří trochu jako pokus o vykradení sámošky, dokud slečny nezahnou za roh, kde jsou obří popelnice narvané jídlem. Čerstvým jídlem zabaleným v igelitkách.

Kromě nás se tu scházejí postupně další lidé. „Nenašel by se tam kus čerstvého chleba?“ ptá se Anika, mladá Dánka, a neznámý cizinec jí ochotně podává jeden z deseti chlebů. Pak taky okurky, rajčata, mrkev, maliny, čokoládové rolky, pět croissantů a tři veky. Všechno čerstvé. V Dánsku platí zákon, podle kterého se musí veškeré pečivo, jež se přes den neprodalo, vyhodit. I to, které vytáhli z pece teprve před půlhodinou.

Pokud jde o zeleninu, nesmí mít jediný kaz, i kdyby to byla jen nepatrná čmouha. A je jedno, jestli je to plíseň, nebo pouze nějaká drobná jedlá vada, třeba hnědá „piha“, co se na…