„Ten Babiš není úplně hloupej, ale Zeman jo. Ještě že máme dobrého premiéra.“ Pozornost spolucestujících se stáčí k mému pětiletému synovi, který si tentokrát na ranní cestu do školky nevybral pohádku o Luku Skywalkerovi nebo Rychlých šípech.
Přemýšlím, jak odpovědět – jsou okolo nás spíše návštěvníci pražské kavárny, anebo „dolních deset milionů“, jejichž jménem pan prezident tak rád promlouvá?
Nakonec volím upřímnou odpověď – ano, pan Babiš rozhodně hloupý není, spíš je vychytralý („Tati, jak to myslíš?“), a pan prezident možná chytrý byl, ale teď moc pije a to mu neprospívá. A ano, myslím, že z těch lidí, které jsme si zvolili, je pan premiér docela fajn, i když jsem pro něj nehlasoval. Nikdo okolo neprotestuje – takže asi spíš ta kavárna.
Po celý zbytek naší společné cesty ale přemýšlím, proč mi ta ranní rozprava nebyla příjemná. Doma se o politice a věcech veřejných (s malým „v“) běžně před dětmi (a v rámci možností jejich věku s dětmi) bavíme. Prospívá nám to, myslím, všem: několikrát jsem už zažil pernou chvilku při vysvětlování dávno „jasných“ odpovědí, nad kterými běžně nepřemýšlím. „Tati, co je to svědomí?“ ptal se jednou synek, když jsem mu vyprávěl o Tondovi Pírkovi, který nejprve ukradne Rychlým šípům dárky pod vánočním stromečkem, a pak se v něm „hne svědomí“ a dárky vrátí.
Tak proč tak nerad vysvětluji tyhle „velké věci“ v autobuse?
Možná je někde hluboko ve mně dětská zkušenost z osmdesátých let, kdy se politika v autobuse moc neprobírala a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
