Teprve nad knihou Doba z druhé ruky: konec rudého člověka začínám pomalu chápat, čím byl pro své obyvatele Sovětský svaz a proč ta nostalgie po něm. Napověděla mi kamarádka, která se nedávno vrátila z Minsku. Tato inteligentní a zcestovalá mladá žena, lékařka, byla s otcem na obchodní cestě a zašli se spolu podívat na vojenskou přehlídku. Ocenil jsem, že mi otevřeně přiznala celou škálu emocí, které při tom prožívala. Byla fascinovaná nejen mladými muži, kteří řvali a dupali jako uniformní tuři, ale učarovaly jí i stíhačky a obří rakety, jejichž hlavice byly tak hladké a nebezpečné, že měla ve ztichlém publiku chuť křičet vzrušením na hranici sexuální extáze. Konečně byla součástí něčeho, co ji vtahovalo a přesahovalo s takovou silou, jakou předtím ve svém poněkud rutinním a nevýrazném životě dlouho nezažila. Měl jsem chuť se s ní hned rozběhnout do Minsku a také si vzrušeně zahýkat, i mě můj civilní život poněkud unavuje.
Běloruská autorka, držitelka Nobelovy ceny Světlana Alexijevič nechává v knize vzpomínat Rusy nejen na podobné demonstrace síly Sovětského svazu, ale i na utrpení a hladomor během Velké války a po ní, kdy lidé roky žrali jako zvířata zmrzlé brambory, spali v roztrhaných hadrech na zemi a dobrovolně či nedobrovolně budovali socialismus od Lvova až po Vladivostok. Jaké vzepětí ducha národa! – zdá se jim dnes. A jaká hořkost a vystřízlivění po pádu svazu. Většina sice vítala Gorbačova nadšeně a na svobodu se těšila, přesto se koncept západní demokracie a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu