Umění žvástu

Před několika dny mě na CNN požádali, zda bych nemohl vysvětlit jeden z případů, kdy Donald Trump prohlásil něco prokazatelně lživého a potom se ze všeho vysekal jedním sarkastickým tweetem a rozhořčeným rozhovorem. Odpověděl jsem, že se Trump chová stále stejně a že pro jeho styl existuje termín: žvásty. Za svoji poznámku jsem si vysloužil potlesk i pískot od stoupenců jednotlivých stran, výraz jsem ale nepoužil náhodně. Trump má mnoho tváří, některé jsou temné a nebezpečné, v hloubi duše je ale mistrem žvástu.

Harry Frankfurt, významný profesor morální filozofie působící dříve na Princetonské univerzitě, napsal v roce 1986 skvělý esej s názvem On Bulshit (O žvástu). V něm Frankfurt zásadně rozlišuje mezi žvástem a lží. „Lež si vyžaduje soustředěný přístup. Vytváří se tak, že se na určité místo vloží konkrétní nepravdivá informace. (…) Aby bylo vůbec možné zkonstruovat lež, (její autor) si musí myslet, že zná pravdu.“ Člověk, který pracuje se žvástem, ale podle Frankfurta „nestojí na straně pravdy ani nepravdy. Jeho oči se vůbec neupírají na fakta. (…) kromě situace, kdy fakta potřebuje, aby mu prošlo, co říká. “ Frankfurt píše, že žvanilové „se raději než na konkrétní detail soustředí na širokoúhlý záběr“ a že se jim naskýtá „širší škála příležitostí k improvizaci, barvitosti a hře s představivostí“. Spíše než o obratnost se v jejich případě jedná o skutečné umění.

Donald Trump tímto způsobem funguje celý život. Vychloubá se – a vychloubá a vychloubá – svým…