Můj syn džihádista

Většina rodičů, kteří se dostanou do podobné situace jako Karolina Dam, jsou v ní hodně osamocení a nevědí, co dělat. V době, kdy její syn Lukas zmizel z Evropy, neexistovala v Dánsku žádná nezisková organizace, která by jeho matce poradila, jak se vyznat v tom, co se kolem ní děje, a jak reagovat. Úřady s ní příliš nekomunikovaly a nepomohly jí ani tajné služby. Karolinu trochu uklidňovalo alespoň to, že s ní syn ani tehdy nepřerušil kontakt.

Nejde o ojedinělou zkušenost. Jak popsala americkému deníku The Huffington Post jedna z podobně postižených žen z Norska, která na veřejnosti vystupuje jen pod svým křestním jménem Torill, na jaře 2014 ji navštívili agenti norské kontrarozvědky PST a upozornili ji, že její syn Thom Alexander je zřejmě aktivní v jedné z norských extremistických skupin s vazbami na Islámský stát.

Agenti jí řekli, ať je v budoucnu upozorní, kdyby si všimla něčeho podezřelého. To také udělala, když zjistila, že Thom prodal většinu svých věcí, což dělají lidé těsně před odchodem do chalífátu. Torill to oznámila norské kontrarozvědce, ta ale nijak nereagovala. Může to samozřejmě být vytížeností agentů v řadě evropských zemí, počty radikalizujících se jedinců totiž převažují nad počty těch, kdo by je měli sledovat.

Důvody ale mohou být i jiné: jak Respektu mimo záznam potvrdilo několik představitelů evropských bezpečnostních složek, v jejich institucích převažuje názor, že je výhodnější nechat radikály odejít a zemřít v Sýrii, která je stále častěji bombardovaná spojenci. Tím pro Evropu přestávají být bezpečnostním rizikem – tak jako když Thoma Alexandera zabil spojenecký nálet. Zájmem rodičů je naopak udržet své děti za každou cenu doma, v čemž jim tajné služby nepomáhají.

Řada matek a otců se tak o problémech svých dětí dozvídá často až tehdy, když už je pozdě. To je i případ další Dánky Janne Mortensen, štíhlé ženy s dlouhými světlými vlasy, kterou jsme navštívili rovněž v Kodani. „Že se něco děje, jsem se dozvěděla náhodou od novinářů. Měli tu informaci jako první,“ vzpomíná Janne na okamžik, kdy se s manželem ze zpráv doslechli, že jejich adoptivní syn Kenneth byl v roce 2006 v Jemenu zatčen pro podezření z napojení na teroristickou síť al-Káida.

Janne v tu chvíli zrovna seděla doma u televize a zcela nečekaně si uvědomila, že sleduje reportáž o svém synovi. Kamera zabírala novináře zvonící na zvonek jeho kodaňského bytu. „Jeho jméno nepadlo, podle těch dveří jsem ale poznala, že jde o něj,“ říká Janne Mortensen. Reportáž tvrdila, že Kenneth měl pro al-Káidu pašovat zbraně do Somálska. Pár vteřin po skončení zpráv se v Janneině bytě rozdrnčely telefony. Volali příbuzní, další novináři. „Okamžitě jsem se obrátila na úřady, které mi druhý den potvrdily, že jde skutečně o Kennetha, víc mi ale nesdělily. Na to, co přišlo, jsem zůstala sama,“ říká žena.

Manželé Mortensenovi se o Kennetha začali starat v jeho dětství. Biologičtí rodiče byli závislí na drogách a péči nezvládali. Otec se v Kennethových sedmi letech předávkoval. Již před tím péči o dítě převzal jeho bratr, Jannein manžel. „Byl jako náš vlastní,“ říká adoptivní matka. Kenneth snil o tom, že bude fotbalistou. V osmnácti letech se od rodiny odstěhoval a začal se stavět na vlastní nohy. Se svými náhradními rodiči však dál udržoval přátelské vztahy. „Dodnes nevím, co přesně se stalo. Proč přestoupil na islám a radikalizoval se. Nikdo mi to ani zpětně nepomohl pochopit,“ říká Janne a dodává: „Nejsme špatní rodiče, nevychovali jsme teroristu.“

Reportér týdeníku Respekt mluvil s matkami, jejichž  děti si vzal Islámský stát. Jejich zpověď najdete v aktuálním čísle 32/2016.